home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Zápisky

Deník z kurzu Nevýchovy: 4. týden

Zápisky

Alice, dcera Bela (2,5 roku), další dítě na cestě: 

Ty jo! Tak čtvrtý týden Nevýchovy, to bude tvrdší oříšek…. :-) Pojednává se zde o věci, kterou asi všichni řešíme dnes a denně, a to nejen s dětmi. O zodpovědnosti za své povinnosti. Jako příklad je uveden úklid a v podstatě jak se dohodnout, aby dítě mělo tu zodpovědnost právě za ten pořádek ve svém pokojíčku. Tak, aby to nebyl problém, ale projekt!

Musím uznat, že konkrétně úklid řešíme dost s manželem. On je, řekla bych, posedlý perfektním úklidem. Když já mám pocit, že lépe už uklidit nejde, pro něj je tam furt bordel! (Ale podle kamarádek, které k nám přijdou, uklizeno mám… ;-))))) Je fakt, že mě samotnou tím manžel stresuje a necítím se dobře, když to mám na talíři, proto bych ráda našla způsob, jak se šikovně domlouvat i s dětmi.

Zatím to u nás funguje tak, že Bele řeknu, že musíme uklidit rozházené hračky, aby si mohla přinést nové a hrát si s novými, že pro ně jinak není místo. Třeba pro papírový domek není místo, protože všude se válí stavebnice. Ono to tak opravdu je! :-) Nesnažím se o ultimáta typu “ Když neuklidíš hračky, tak ti sem nedám domeček“. Spíš to podávám tak, že by ten domeček měla položený na hračkách, které by pak hledala.

Když ale zakročí tatínek, tak ten zatím tvrdě ultimátuje. Ale věřím, že až uvidí, že to jde i jinak, že poleví… :-)

Je fakt, že nastavit si věci s dítětem jako plán či projekt, je běh na delší trať a sama uznávám, že občas používám úplatky, jako třeba čokoládu (něco za něco)…. Snažím se to praktikovat jako společný projekt, ale zrovna v tomhle moc úspěchů tedy nemám… Ale to přijde, chce to trpělivost.

Mám po těch 4 týdnech v hlavě trochu guláš… :-))) Ale vím, co bych chtěla a sama na sobě vidím, že řeším situace jinak než bych řešila před kurzem. Když teď začne brečet nebo se vztekat, tak už na ní neřvu ve stylu: „Co je zase, proč brečíš, proč se vztekáš???“, ale ptám se jí, proč má trápení a jak jí můžu pomoct …

Bela má teď období, kdy chce dělat vše sama. Už od malička nám chtějí děti dobrovolně pomáhat a my je odháníme ať už proto, že spěcháme a bez nich to jde přeci jen rychleji nebo že kolikrát při té „pomoci“ udělají větší bordel. Nebo třeba, když nám chtějí pomoct při vaření a my jim říkáme, ať jdou pryč, že by se mohli popálit. To všechno jsem dělala i já, ale díky Nevýchově zjišťuju, že když jí nechám spolupracovat, tak najednou se dějí věci! Sedíme třeba u stolu a ona si po jídle odnese nejen svůj talíř, ale dokonce přijde i pro můj! Na dvouapůlletou holčičku, u které si myslíte, že vůbec neví, o co jde… prostě dobrý! ;-)

Teď mi začala dokonce povídat, jak mi bude pomáhat s miminkem, že ho bude nosit, přebalovat a koukat se s ním na pohádky. I to bude běh na dlouhou trať, ale když vidím, jak je spokojená a jak jí to baví mi nějak pomáhat, a pak přesně udělá něco co byste od ní nečekali sama od sebe, máte pocit, že to za to stojí.

Další věc, o které se mluví v Nevýchově a je to pravda je, že my rodiče chceme, aby děti byly dokonalé, ale kdo z nás je dokonalý?? :-) Snažíme se je vychovávat k obrazu svému a kroutíme hlavou, když dělají něco, co se nám nelíbí… Ale co děláme my? ;-) Já kroutím hlavou i nad dospělými a kolikrát i sama nad sebou. Chceme po dětech super chování, představujeme si dobré vzdělání, ale já sama třeba propadla v 1. třídě! Tohle všechno nás ještě čeká, jen doufám, že v té době už moje dítě bude můj partner a já jeho… ;-)

 

Iva, dcera Viktorie (4 roky) a syn Oliver (brzy 3 roky)

 

Máme za sebou 4. týden v kurzu Nevýchovy. Pro mě nejtěžší týden. Po předchozím „odfláknutém“ týdnu, kdy jsem byla nemocná a nedokázala se na Nevýchovu příliš soustředit, mi nastaly galeje… Poslední 4 dny mi dávala Viktorka pěknou sodu a já tedy měla spoustu nevýchovných příležitostí. Ráno jsem se budila plná optimismu a chuti vytrvat, kolem 4. hodiny už mi ale celkem cukalo v koutku… O hodinu později už mi ruply nervy a na dceřiny naschvály a útoky jsem odpověděla řevem, tolik umocněným celodenním potlačováním. Trochu nám ten „projekt“ troskotá na mojí netrpělivosti, na mých emocích. Nevím, co se ony poslední 4 dny stalo, že má Viktorka tyhle nálady… Možná nějaká další fáze období vzdoru? Možná špatně snáší tyhle podivné změny počasí? Nebo ji něčím tolik štvu? Syn je v pohodě… Na moje otázky co se děje a jak jí můžu pomoct, se mi dostávalo bezcitné odpovědi: „Nevím, už mlč!“ Mlčela jsem tedy. Je fakt, že asi příliš mluvím. Večer jsme spolu vždy ležely v posteli a já začala: „Viktorko, dneska se nám to zase moc nepovedlo co? Co s tím uděláme?“ Vika: „Nevím. Už povídej o Jožinovi z bažin mami.“

Ale abych nepsala jen o neúspěchu… Nějaké úspěchy jsem zaznamenala také. Třeba se dokážeme domluvit v obchodě, že si každý vybere jen jednu věc (občas to dokonce zvládneme i bez ní). Taky se většinou dokážeme domluvit, aby si děti navzájem půjčovaly věci bez křiku a rvaček. Umíme se i dohodnout při odchodu z hřiště, i při odchodu do školky. Za další SVOJE úspěchy považuju třeba i to, že už dětem zbytečně nezakazuji některé aktivity, které dřív dělat nesměly jen proto, abych neměla práci navíc nebo zbytečné nervy. Třeba skákání z gauče (přizpůsobila jsem to tak, aby bylo na všechny strany bezpečno), hraní si s blátem atd. Míň křičím, snažím se je navzájem nesrovnávat („podívej, jak je bráška hodný“), nenutím je jíst, když nechtějí. Dokážu se se synem domluvit tak, že mi rád pomůže uklidit (dcera se na toto téma zatím domlouvat odmítá :-)).

Občas mě až překvapí, co od dětí slyším, když se domlouváme. Třeba dnes. Viktorka se chtěla na hřišti svléknout do naha. Já nechtěla, aby tam byla nahá, tak jsem jí řekla, že to tak nechci a proč mi to vadí. Její argument byl: „Ale mami, prasátko Peppa může taky chodit nahé!“ Zadala jsem v telefonu na YouTube do vyhledávače „Peppa na hřišti“ a ukázala jí, že má prasátko na hřišti červené šatičky. „Dobře mami, ale nemá ty blbé legíny.“ Tak jsme ty blbé legíny sundali.

Audio čtvrtého týdne kurzu nás má naučit, jak udělat z problému projekt. Jak to udělat, aby dítě ochotně a z vlastní iniciativy plnilo své povinnosti. Tohle řeší snad každý rodič, u nás jsme to doteď tlačili úplně špatným směrem (autoritativně)… Audio třeba konkrétně rozebírá úklid, což je, jak už jsem zmínila výše, u nás 50 na 50. Syn bere úklid jako hru, s dcerou si z toho musíme udělat mega projekt. Bude to chtít trochu nápaditosti a hodně trpělivosti, ji totiž taková „hra“ nebaví. :-)

 

Lenka, dcery Karolína (2,5 roku) a Evelína (5 měsíců):

Čtvrtý týden Nevýchovy nám představil způsob, jak na řešení problémů. Ve zkratce – udělat z problému projekt. SPOLEČNÝ projekt.

Musím se opět trochu zastydět, protože v některých hláškách z policajtského a učitelského přístupu jsem se slyšela :-) Audio zážitek byl tentokrát o úklidu pokojíčku. Věčně téma asi všech rodičů. Ač je naší starší dceři teprve 2,5 roku, chceme, aby si po sobě uklízela. Je mi samozřejmě jasné, že si nebude utírat prach a vysávat, ale poslední dobou se opravdu snažíme, aby po ní nezůstávaly všude po bytě roztahané hračky. Většinou to vyřešíme tak, že se domluvíme (teda snad DOMLUVÍME, snad to není pseudodomluva, kterou si domluvím vlastně sama se sebou), že jí s tím pomůžu a děláme to společně. To funguje. Ale často také nastavuji případný postih: „Večerníček pustíme, až si to uklidíš“. Hm, asi špatně :-)

Partnerský přístup v audiu mě velmi překvapil. Nikdy by mě nenapadlo, se takhle zachovat. Partnerská maminka v příběhu se totiž vůbec za neuklizený pokoj nezlobila a dokonce souhlasila s dítětem, které ji řeklo, že si uklidí zítra, že teď chce jít ven. Doteď za mě: neexistuje. Druhý den si dítě opět neuklidilo a opět maminka v klidu. Další den si tedy sedli a udělali plán, jak na to. Rozdělili si jednotlivé úkoly v domácnosti a nastavili si plán tak, aby oběma vyhovoval. Případný postih za jeho nesplnění si dítě stanovilo samo (týden bez televize). Maminka si ovšem taky stanovila trest (týden bez počítače). Měla jsem dosud za to, že dítě potřebuje trochu pohrozit, aby bylo pořádné a aby bylo zodpovědné za svoje věci.

Co si tedy odnáším asi nejvíc z toho týdne je fakt, že trest není správná motivace a že není potřeba z ničeho dělat problém. Že i „otravné povinnosti“ jdou pojmout nějak snesitelně, jen vymyslet způsob jak (pouštět si při úklidu písničky, mít u toho rodiče..). Je asi dobré si uvědomit, že na mnoha věcech bazírujeme naprosto zbytečně a jen si tím chceme utvrdit svoje rodičovské postavení. Je jen někdy těžké nenechat se strhnout aktuálním stavem emocí. Pak je potřeba si vzpomenout na to, co jsem se ještě od Nevýchovy dosud naučila – hlavně v klidu! :-)

www.nevychova.cz

Titulní foto: Helena Hrstková

Share Button

Další podobné příspěvky