home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Zápisky

MAMAnažer – pracovní pozice k nezaplacení

Zápisky

V minulém životě – myslím tím ten před dětmi – jsem pracovala jako produkční oddělení marketingu v médiích. Práce to byla zajímavá, ale také dost náročná. Byla jsem tedy zvyklá na stres, přesčasy, na téměř nemožné deadlines a nedělalo mi problém za poklusu vymýšlet plán B a někdy i C. Dostala jsem tak slušnou průpravu, která se mi teď náramně hodí.

V současném životě jsem na volné noze a svůj čas dělím mezi péči o jednu čerstvou prvňačku, jednoho velkého předškoláka, jednoho nenáročného muže, dvě domácí zvířata, pisálkovství, které se mi teď rozrůstá do všech možných směrů, vyřizování nekonečných mailů, focení a práci reklamní herečky.

Můj běžný den tedy vypadá zhruba takto: ráno vstanu (jak jinak), připravím dětem oblečení, snídani, svačiny, dohlídnu na jejich ranní hygienu a pádíme nejdřív s dcerou do školy a pak s mladším synem do školky, pokud ho cestou do práce nehodí manžel. Pak se vrátím domů, procházím maily, píšu, co je potřeba a edituju fotky nebo jedu na casting, případně obíhám schůzky. Cestou zpět nakoupím, vyzvedávám dceru z družiny, syna ze školky, čekají nás kroužky anebo jedeme domů. Tam už nás vyhlíží pes, děláme věci do školy na další den, pokud si je tedy Vika nezapomene ve třídě… Mimochodem školní docházka vůbec přinesla do naší rodinné rutiny závan čerstvého chaosu… :) No a když se poštěstí, tak pár dní v měsíci ještě k tomu všemu natáčím.

Ačkoli si tedy čas plánuju sama tak, jak potřebuji, mám přesto pocit, že furt něco nestíhám. Přitom vždy na začátku týdne mám vše tak hezky rozplánované!

Jenže jak už jsem několikrát psala v minulosti, plány v mém životě poněkud nefungují. Vždy, když mám pocit, že mám vše skvěle naplánované a parádně vyřešené, přijde facka shora v podobě nečekané události, která moje plány sfoukne jako domeček z karet. V lepším případě to bývá změna v natáčení či castingová smršť a v tom horším třeba nemoc dětí. A pak nastává chaotický kolotoč přesouvání, plánů B a C a pro jistotu i D.

Zrovna uplynulý týden jsem si to zažila. V pondělí jsem si zálibně projížděla diář, jak mám vše parádně naplánováno (dokonce i to cvičení jsem tam po delší době vtěsnala!) a s hřejivým pocitem u srdce, že „tak a takhle to bude a přes to nejede vlak“ jsem už vyhlížela ocenění za MAMAnažerku týdne.

Začalo se to komplikovat už v úterý, kdy mě čekaly tři blogové akce. Ráno jsem odvezla obě děti, vyřídila pár mailů a šla se připravit, že vyrazím k zubařce pro papír k zítřejšímu zákroku Oliverka, a pak hned na první akci. V tom mi zvoní telefon a volají z castingovky. „Zrovna připravujeme reklamu a vypadla nám hlavní herečka. V nejužším výběru jste byly vy dvě – jsi v Praze?“ No super, pomyslím si a ptám se, kdy se točí. „Točí se zítra a za dvě hodiny máš kostýmku. A před tím se prosím ještě u nás zastav podepsat smlouvu…“ Měla jsem samozřejmě radost, která se ale brzy začala měnit v mírný stres, protože ještě ten den jsem se musela dostavit na kostýmní zkoušku a hned druhý den od šesti od rána být připravená na place. Druhý den znamená ve středu. V tu středu, kdy měli mému synovi trhat zub a já tam měla jít s ním. Sakra!

Rozhodnuta přeplánovat zbytek týdne začal ukrutný boj s časem a shánění hlídání, což je takhle na poslední chvíli vždycky problém. Babičky tu nemáme. Manžel má náročnou práci a do toho ještě kapelu, na což musím brát ohled. Oliverův zákrok odkládat nechci, to je priorita. S těmito myšlenkami pádím k zubařce vyzvednout doporučení. Samozřejmě si chce o zákroku ještě promluvit, tak netrpělivě čekám v čekárně, než ošetří pacienta. Mezitím ruším první blogovou akci ani ne hodinu před jejím začátkem. Konečně mizím z ordinace a mám 40 minut na to, dostat se z Dejvic do Karlína podepsat smlouvu a z Karlína do centra na kostýmku. Z kostýmky běžím koupit kopačky na synův zítřejší první tréning. Pak rychle na křest knihy Markéty Hrubešové a odtud je to naštěstí jen kousek na otvíračku butiku, který svou účastí v programu podpořila naše Elis a já tam měla roli fotografky. Nacvakám pár fotek a jedu domů naplánovat a připravit všechny a všechno na následující hektický den. Samozřejmě cestou zapomenu nakoupit, a tak nemáme doma nic moc k večeři…

Plán je následující. Vstanu po čtvrté hodině ranní a připravím svačinu a věci na Viky výlet s družinou. Na ráno se mi podaří zajistit tetu na hlídání pro syna (kvůli tomu zubaři totiž nejde vůbec do školky) a už to je malý zázrak, protože mívá málokdy čas. Vika pojede do školy autem s manželem. Ten si bere po obědě půl dne volna a pojede s Olíkem na to zatracené trhání. S aspirací na Otce roku vyzvedne později i Viku z družiny a obě děti pak zase předá hlídací tetě, protože sám má večer zkoušku s kapelou. Na fotbal zaveze syna kamarádka a vrací ho hlídací tetě, která mezitím dostane instrukce udělat s Vikou úkoly. Tím je vše podstatné vyřešeno. Ostatní věci odsouvám na konec týdne. Uffff! Dokonalý plán! Jsem na sebe pyšná a radši dělám že nevidím manželovo rozladění, když mu svůj skvělý manažerský elaborát podávám do ruky sepsaný na formátu A4 „jen tak pro jistotu“ ať má vše černé na bílém (nikdy nevíš…) :) No a v takto hektickém duchu se víceméně nesl celý týden až do dnes.

Řekněte mi někdo, že všechny rodiny s malými dětmi, které nemají možnost flexibilní pomoci prarodičů, musí řešit logistiku a plánování a že se všichni více či méně úspěšně snaží zajet pomyslné rutinní koleje a že všichni také znají ten pocit zoufalství, když to najednou celé vybouchne! Je tu někdo, kdo se v tom aspoň trochu našel? :)

Ivuš

PS: jdu plánovat příští týden! :)

 

Share Button

Další podobné příspěvky