home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Zápisky

Deník z kurzu Nevýchovy: 1. týden

Zápisky

1. týden kurzu Zážitkové Nevýchovy: Zodpovědnost

 

 

Lenka, dcery Karolína (2,5 roku) a Evelína (5 měsíců):

První týden kurzu Nevýchovy je o zodpovědnosti. V audiu jsme si poslechly tři různé rodičovské přístupy ve stejných situacích – od toho nejdrsnějšího až po ten vysněný partnerský. Ve videu jsme si pak na základě toho pojmenovali tři typy rodičů – policajt, učitel a partner. Zajímavé je, že na všech videích a audiích Nevýchovy si uvědomuji, jak je to se mnou samotnou. Jako bych chtěla najít u sebe výchovné vlivy svých rodičů. Vypadám jako produkt rodiče učitele až policajta, ale svoje rodiče takhle rozhodně nevnímám. :)

Svůj přístup směrem k dceři, které je 2,5 roku, bych definovala spíše partnerským s občasným učitelováním. J Ostatně jsem absolventkou pedagogické fakulty se zaměřením na první stupeň ZŠ, takže bych nějaké povědomí o psychologii dítěte a různých přístupech k němu měla mít.

Je ale fajn si uvědomit, že některé věci, kterých se člověk na svých dětech v dobré víře dopouští, jsou vlastně v jeho neprospěch. Já sama asi příliš dceři pomáhám – ať už s jídlem, do schodů, s obouváním…Zdánlivé maličkosti, ale ty se právě počítají.. Asi za ní přebírám zodpovědnost častěji, než jsem si doposud uvědomovala. Ale jak říká Katka v Nevýchově – nebudu se za to lynčovat a začnu na tom pracovat. :)

Alice, dcera Bela (2,5 roku):

Musím uznat, že to vskutku vše zní super a dává to i smysl. Já sama, když se dívám zpět do dětství, jsem byla vychovávaná v rodině, kde jsme byly 4 děti, a z poslechu prvního audia z kurzu mám pocit, že jsem byla vychovávaná „policajtem“. Ale byla jsem hodně složité dítě – hyperaktivní, nespavé, ubrečené… Takže jsem vždy spíš přikládala vinu sobě a dělám to asi dodnes.

Samozřejmě bych si strašně přála se v situacích zachovat jako „partner“, tedy mít vyrovnaný vztah s mojí dvouletou dcerou, ale taky jsem často tak unavená, k tomu momentálně těhotná a někdy mi ujíždějí nervy a samozřejmě občas využívám tu „moc“ ať už toho policajta či učitele… Moc ráda bych vše řešila s chladnou hlavou, ale mám pocit, že to, co se říká o partnerství mezi dítětem a rodičem je snad jen ve filmech…

Kurz řeší konkrétní problém, kdy dítě nechce psát úkoly, ale chce jít s dětmi ven. Jak ale může dítě správně rozhodnout o takových věcech, vždyť když se podívám já sama zpět, tak jsem ve věku, kdy jsem chodila do školy ani neměla pocit, že by něco mělo být důležitější než jít ven s kámoškami nebo třeba koukat na telku na nějakou pohádku. No ale dobře. Zkouším tedy vše řešit „alá partner“… Zatím mi to moc nevychází. :( Dcera si ze mě spíš dělá srandu a využívá situací, kdy se snažím domluvit jen ke svému prospěchu.

Od začátku kurzu si i víc všímám přístupu ostatních členů rodiny. Můj manžel se třeba ujímá situací často jako „policajt“: „Dokud neuklidíš ty knížky, tak ti ty omalovánky nedám a malovat si nebudeš.“… Což ale stejně moc nezabírá – Bela brečí a běží za mnou.. Tak to asi fakt není ta správná cesta.

Je to tak náročné mít furt na paměti partnerství, když jsme v tom sami nevyrostli. Je to hodně i o tom umět ovládat a neřešit situaci hned v afektu, ale přemýšlet jak se dohodnout. Někdy mám pocit, že mi rozumí, vydrží to pár dní a pak znovu domlouvání. Je fakt, že hodně záleží na tom jakou má ten den dcera náladu…

Možná, že je v něčem sama o sobě zodpovědná, aniž bych jí k tomu vedla, ale pořád si neumím představit, že bych to měla nechat jen na ní – právě tu zodpovědnost… Vždyť je ještě tak malá…

Iva, dcera Viktorie (4 roky) a syn Oliver (brzy 3 roky)

Když mi přišlo první zážitkové audio na téma zodpovědnost dětí, nejprve jsem si řekla, že to se nás ještě moc netýká. Poslechla jsem si ale hezky všechny tři přístupy a nechala je na sebe působit. Při poslechu je důležité vžít se do dítěte, které má dělat úkol do školy, ale zrovna se mu moc nechce a touží být s dětmi venku. Zkusit přemýšlet jako osmiletá. Zarazilo mě, jak je to vlastně těžké vrátit se do dětských let a přemýšlet jako dítě. Pořád se mi do hlavy vnucovalo, že je přece logické si co nejdřív udělat úkoly, abych mohla jít rychle ven a ten „vopruz“ byl za mnou a všichni byli spokojení. Je to tak ale doopravdy? A co všechny ty úkoly, co jsem ve škole těsně před hodinou rychle obšlehla do sešitu od ukázněnějších spolužáků výměnou za svačinu (málokomu stačil můj vděk)? Doma jsem totiž lhala, že žádné úkoly zrovna nemáme nebo (když naši zrovna neměli moc času), že už mám všechny dávno hotové… Strašně těžké pro mě pak bylo v následném „domácím úkolu“ odpovědět na to, co bych jako dítě já sama potřebovala slyšet, abych úkol chtěla udělat z vlastní zodpovědnosti (ne ze strachu). Nedokážu na to odpovědět doteď.

Další věc, kterou jsem si uvědomila je, že na svých dětech nechávám úplné minimum zodpovědnosti a spoustu věcí dělám možná úplně zbytečně za ně, protože si myslím, že by to ještě nezvládly. Anebo že by to dlouho trvalo, než by to zvládly…

Pak mě napadla otázka, proč vlastně po svých dětech chci všechno „hned teď“? Jde se obědvat a basta. Nejdřív to, a potom tohle. Na pohádku se dodíváš později. Dostavíš to potom, teď musíš do vany. Jde se spát, prostě protože jsem řekla. MĚ se to prostě tak hodí, tak to tak bude. Ale jim se to zase hodí přesně naopak! Logicky vyplývá, že se musíme nějak domluvit…

Možná je těžké přemýšlet partnersky pro to, že jsme sami nebyli partnersky vychováváni. Stejně jako naši rodiče a jejich rodiče… Jedeme si prostě po generace ten samý model, který považujeme za správný a „partnerství“ se jeví jako něco z jiné planety. Hned se nám vybaví odstrašující „nevychované americké děti“, které si dělají, co chtějí a nemají k nikomu ani ničemu úctu. Hlavně ne k nám, dospělým. No hrůza!

Neříkám, že to u nás hned začalo fungovat, to zatím vůbec ne. Ale začala jsem přemýšlet tak trochu jinak a věřím, že to je začátek toho, že „to“ fungovat začne. Asi to bude trvat, přeinstalovat pečlivě zakódované nastavení mysli, ale vím, že je to dobrý směr. Už teď mě překvapily některé reakce dětí na nový přístup. Dcera toho sice zatím dost využívá, jakože se dohodneme a ona pak na svou část dohody peče… A já se pak občas vrátím k autoritativní jistotě. To musíme ještě společně vypilovat. :)

Více info na: nevýchova.cz

Titulní foto: Helena Hrstková

Share Button

Další podobné příspěvky