home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Zápisky

Deník z kurzu Nevýchovy: 2. Týden

Zápisky

Iva, dcera Viktorie (4 roky) a syn Oliver (brzy 3 roky)

Tak a je za námi další týden, tentokrát na téma otevřeného přístupu k dětem. Opět nám v mailu tedy přistálo audio + bonusové video + video jako překvapení. Tohle audio mě zasáhlo víc, než to minulé. Tak nějak víc se mi v přehrávané situaci podařilo vžít se do osoby malého dítěte, přesně jsem věděla, co mi vadí a co by to napravilo. Je smutné, že teprve toto audio mi ukázalo, jak se cítí moje děti, když mám někdy třeba nějaký problém, o kterém s nimi nemluvím a navíc díky němu reaguji podrážděně směrem k nim. Děti jsou z mé uzavřenosti nervózní, což obecnou nervozitu strašně umocňuje. Ony prostě nevědí, proč jsem tak podrážděná, co vlastně udělaly špatně… A přitom neudělaly špatně vůbec nic. Jenom chtějí vysvětlení a uklidnit. Z audia jsem se naučila, že je dobré děti „varovat“, že máte špatnou náladu, že možná budete trochu protivná, unavená, vysvětlit jim proč, ale také je uklidnit. Zkusit se domluvit, že potřebujete čas pro sebe a děti neodmítat. Je důležité jim říct, co potřebujete a proč. Děti mají velkou fantazii…Nekomunikovat s nimi o svých problémech je kolosální blbost. Ony vidí a cítí, že se něco děje a potřebují vědět co a proč – stejně jako dospělí. Jejich chování, které nás v těchto chvílích tolik rozčiluje, je jen prosté volání „Mami mluv se mnou, chci vědět, co se děje!“.

Bonusové video mi zase pomohlo zamyslet se nad chybami v komunikaci s dětmi. Rozebralo 6 důvodů, proč nás děti neposlouchají… Zjistila jsem, že možná příliš myslím za své děti. Pořád jim vše připomínám, říkám jim co by měly a neměly furt dokola. Vlastně nemají prostor popřemýšlet samy. Pracuji na tom. ☺

Stále také přemýšlím nad audiem z minulého týdne. Popravdě se mi to s tou zodpovědností stále příliš nedaří. Se synem to „domlouvání se“ jde docela hladce, i když občas zapomene, na čem jsme se vlastně domluvili. ☺ Se starší dcerkou je to složitější. Je docela těžké a někdy snad až nemožné upoutat její pozornost. Přijde mi, že mě občas vůbec nevnímá, a když se jí třeba zeptám, jestli mě poslouchá, tak řekne, že ne a směje se mi. Občas se musím štípnout do ruky, abych nevylítla. Odtud asi pramení moje zvyšování hlasu, které se mi osvědčilo jako dobrý nástroj k upoutání pozornosti, a které stejně tak v dětství platilo na mě. Ale samozřejmě její pozornost nechci upoutávat pomocí toho, že se mě lekne, bojí… Také se stává, že mi dohodu prostě odkýve, ale skutek utek. Na mé dotazy, jak se domluvíme, co by potřebovala a co mám udělat jinak, reaguje většinou slovem NEVÍM. Ale asi se není čemu divit, není na tohle domlouvání se moc zvyklá, je to pro ni nové. Stejně jako pro mě. To já musím nejvíce trénovat dohody.  Občas si připadám jako blázen. ☺ Musíme se asi všichni v novém přístupu adaptovat…

I když, pár ukázkových situací už u nás nastalo. Třeba mě překvapilo, když se vrátím k té zodpovědnosti, jak byl můj malý syn důsledný a opatrný, když mu babička půjčila konev a nechala ho zalévat květiny. Čekala bych, že si to naleje do bot… Nebo když dcera zatoužila po novém kartáčku svého bratra a udělala scénu, že ho chce ona, podařilo se mi to dohodou bez křiku vyřešit ke spokojenosti na obou stranách (aniž by chlapec o kartáček přišel ☺).

Hodně mi pomáhá facebooková skupina kurzu Nevýchovy. Je dobré vidět, že ostatní řeší stejné nebo podobné situace jako my. Super taky je, že se tam ty konkrétní situace rozebírají a zkušenější radí jak postupovat a co u nich funguje. Člověka to skvěle inspiruje. Někdy jsou to tak prosté věci, které by mě ale samotnou nenapadly. Nejvíc mi asi dávají příspěvky bloggerky Lenky Halásové, která už je s Nevýchovou téměř rok. V klidu přizná, co jim doma ještě moc nejde a rozebírá situace tak nějak lidsky, normálně. Pro mě velmi přínosně. (Její BLOG)

Zjistila jsem také, že je důležité, aby do projektu výchova Nevýchovou byla zapojená celá rodina, minimálně oba rodiče. Když totiž celý den zkouším Nevýchovu a manžel večer přijde s „výchovou“, tak vidím v dětech trochu zmatek.

Tak nám drže palce, jsme na dobré cestě! ;)

Alice, dcera Bela (2,5 roku), další dítě na cestě:

Musím říct, že po druhém audiu a videu mám sama ze sebe lepší pocit. ☺ U prvního dílu na téma zodpovědnost jsem se totiž trochu plácala, ale druhý díl mě potěšil, jelikož jsem zjistila, že v tomhle směru to dělám „správně“! :))) Tedy snažím se o to.

Odjakživa se snažím blízkým říct vždy, jak se cítím a nemaskovat své pocity, jelikož si myslím, že kdybych něco hrála, tak se v tom začnu dusit a byla bych ještě víc nešťastná než právě v kritické situaci, která se zrovna děje. Konkrétně k dceři se proto snažím být otevřená, co to jde. Když přišly špatné zprávy, jako že je zažíváme všichni, určitě jsem neposílala svou dceru do pokojíčku a nemystifikovala ji a naopak jí na rovinu vysvětlila, jak to je. A i když třeba někdy brečím, tak mě obejme a ptá se mě, proč pláču…. Jasně že jsem dřív měla pocit, že mi vlastně nerozumí, ale ona rozumí. I mně samotné to pomohlo, jak mě tak držela, dodávalo mi to tu sílu jít dál.

Myslím si, že hodně rodičů prostě nechce jen přenášet to špatný, ty starosti na děti, což taky chápu. Někdy, když si vyměňujeme s manželem nějaký názor, tak se Bela i rozbrečí a to mě dostane a snažím se i díky ní tyhle situace řešit víc v klidu.

Přijde mi naprosto normální, aby Bela věděla, co se děje a rozhodně bych ji třeba neposlala do svého pokoje si hrát (jako je to v autoritativní části audia), zatímco já řeším nějaký problém, kterého ji chci „ušetřit“. Vím, že to cítí.

Hrozně bych si přála, aby moje dcery, až budou také někdy (nedejbože) řešit kritické situace v životě, prostě přišly pro radu za mnou, strašně ráda bych s nimi byla ta „kámoška“, které se nebudou bát cokoliv říct. Já sama, když se opět dívám zpět do svého dětství a dospívání, tak pamatuju na věci, které jsem s mojí mámou řešila, ale hodně věcí jsem se jí říct bála, aby mě nemoralizovala. Zase ale, když jsem řešila opravdu nelehké životní situace, tak mi nakonec pomohla ona…  Když třeba sleduji své mladší sestry, tak mám pocit, že se mámě nechtějí svěřovat a já přesně naopak chci, abychom s dcerami měly takový vztah, kde až nastanou první lásky, první zklamání a další věci, aby prostě přišly za mnou.

Jak už jsem psala, mám pocit, že co se tohoto tématu týče, tak se snažím chovat přesně jako partner, je to i jednodušší než si cokoliv vymýšlet. I když, abych nebyla pokrytec, tak někdy, když mi nebylo dobře a dcera za mnou pořád s něčím chodila „že to udělá máma“ tak jsem ji taky posílala pryč, ale pak mě to mrzelo, nechci ji prostě odstrkovat… Občas když nejsem doma a hlídá ji táta, tak prý prohodí, že tam nejsem, protože zlobila… Fakt nevím, kde to vzala, ale v tomhle směru to ještě určitě vypilujeme! :)))

 

Lenka, dcery Karolína (2,5 roku) a Evelína (5 měsíců):

Druhý týden Nevýchovy se věnuje tématu vyjadřování svých potřeb a pocitů. Opět zážitkové audio se třemi různými přístupy v téže situaci. V těch nesprávných řešeních bylo dítě považováno za příliš malé, aby rozumělo dospěláckému světu. Nebraly se v potaz jeho pocity a nikdo se ho neptal na to, co si o situaci samo myslí. Nikdo ho nepřizval k pomoci při řešení. V partnerském řešení situace pak stačilo jen k dítěti otevřeně hovořit – o svých aktuálních pocitech, třebaže nejsou zrovna pozitivní. Narovinu sdělovat, jak se věci mají. Přiznat svoji špatnou náladu nebo únavu. Nenahlížet na dítě jako na někoho, kdo tomu ještě nemůže rozumět.

Musím říct, že jsem po tomto audiu a videu byla na sebe s manželem docela pyšná. Ve vyjadřování pocitů a potřeb jsme k dceři otevření a říkáme jí věci narovinu. Mým pravidlem je, že se k ní nechovám tak, jak bych si nedovolila chovat se k člověku dospělému. Docela snadná poučka. ☺ Ona to bere.

Byla jsem i překvapená, jak dokáže respektovat moje potřeby. Když jí ukládám k večernímu spánku, ona není úplně unavená a chce, abych u ní zůstala, tak jí někdy narovinu řeknu, že ten den toho na mě bylo moc a že bych si chtěla dát s tátou v klidu večeři. Že nechám otevřené dveře k ní i k nám, ale že si už potřebuju odfrknout. Nikdy se nestalo, že by začala dělat scény a nechtěla mě pustit. Maximálně chce ještě říct nějakou naší usínací básničku.

Moc dobře si ze svého dětství pamatuji, jak jsem dokázala už v útlém věku vycítit vážnost situace. Děti na to mají zkrátka čuch, který bychom my dospělí neměli podceňovat. Vnímají i nonverbální komunikaci mezi dospělými, cítí napjatost situace.

Já osobně se učím až v dospělosti vyjadřovat a vůbec si uvědomovat svoje pocity. Hodně mi vždy záleželo, co si mysli ostatní a snažila jsem se všem zavděčit. Často jsem potlačovala svoje pocity ze strachu. Teď se to snažím složitě odnaučovat a nerada bych, aby to tak měly i naše dcery.

Díky druhému týdnu Nevýchovy mi spoustu věcí secvaklo. Věci, které vím a třeba i dělám, konečně dostaly pojmenování. Hlavně to, co je příčina a co důsledek našich „dobrých“ úmyslů.

Více info na: nevýchova.cz

Titulní foto: Helena Hrstková

Share Button

Další podobné příspěvky