home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Zápisky

Deník z kurzu Nevýchovy: 3. týden

Zápisky

Lenka, dcera Karolína (2,5 roku), dcera Evelína (5 měsíců)

Třetí týden Nevýchovy je o stanovováním hranic. Přiznám se, že to samozřejmě řešíme denně – proč se tohle nesmí, proč už tohle stačí apod. A na základě videa, kde byly opět rozebrány tři situace od policejního přístupu přes učitelský až po ten ideální partnerský, jsem si docela se zděšením uvědomila, že jsem typický učitel, žádný partner. A já sama jsem taky typický příklad produktu učitelské výchovy – poslušná holčička. No jo, jedeme si holt ty zajeté koleje..

V audiu šlo o to, že šestiletý klučina porušil slib a odjel s kamarády ze zahrady na kole k obchodu. Jeho táta je ale viděl a následovaly právě ony tři různé přístupy řešení situace.

V první byl synátor doma zmlácený. To si troufám říct, že u nás nehrozí. Dceru nebijeme nikdy, párkrát dostala výchovně přes ručičku.

Ve druhé situaci bylo sice dítě ušetřeno násilí, ale bylo potrestáno domácím vězením, nic se mu nevysvětlilo a bylo mu dáno jasně najevo, jak zklamalo rodiče.

Partnerský přístup byl opravdu hodně „mírný“ a pro mě přitažený za vlasy. Otec se v té situaci ani nenaštval, vzal děti zpátky na zahradu, kde si sedli a začali debatovat, proč si myslí, že tam nesměly atd. Všechno v klidu a v pohodě. Já osobně bych tohle dokázala asi až po nějaké chvíli a s chladnou hlavou. Kdybych však viděla moje dítě někde, kam nemělo jezdit a hrozilo mu nebezpečí, tak bych v první chvíli určitě zvýšila hlas a jak se říká seřvala bych ho.

Každopádně ve videu, kde se vše rozebírá, jsem si uvědomila, že se často chovám tak, že hranice stanovuji bez domluvy s dcerou. Sice se jí vždy snažím vysvětlit proč to tak bude, ale ona nemá žádnou možnost se na jejich stanovování podílet. Asi se mi líbí ten pocit, že mám „hodnou holčičku“. Často se mi taky ptá „můžu?“. A doteď mi to přišlo fajn. Nikdy jsem se o ní nijak přehnaně nebála, protože sama je na sebe hodně opatrná. Tím, že jí milostivě na její otázku „můžu“ odpovím ano nebo ne, jí asi nedávám moc prostoru se rozhodovat sama a zamyslet se nad tím, PROČ vlastně může nebo nemůže.

Je zajímavé pozorovat, jak díky kurzu Nevýchovy vnímám, jak se chovám v určitých situacích ještě „postaru“ a že to tak nechci. Sice ne vždy vím, jak to udělat lépe, ale pro začátek dobré uvědomění. Taky se díky zážitkovým audiím mnohem lépe dokážu vcítit do přemýšlení dítěte. Jak to v těch hlavičkách asi mají, co se jim tam asi odehrává a proč reagují, jak reagují.

Snažím se dceru brát vážně. Se vším, co říká. Někdy se musím smát, z čeho je nešťastná (pro nás dospělé úplná prkotina), ale pro ní jsou to zásadní věci.

Inu, po tomhle videu ze sebe nemám moc radost, ale jdu na tom makat :-)

Alice, dcera Bela (2,5 roku), další dítě na cestě:

Téma třetího týdne je takové, že dítě poruší nějaké dohody, protože si che vyzkoušet „něco zakázaného“… Prošli jsme si tím všichni. ;)

Sama se opět koukám do svého dětství a dospívání a dochází mi, jak mi moje máma musela důvěřovat, když mě v 15 letech nechala jako začínající modelku odletět pracovně do Singapuru. Teď si teprve uvědomuju, že i pro ní to muselo být těžké (když je vám 15, žádná negativa si nepřipouštíte, jste tak dětsky, pozitivně nalazení a hrozby jdou okolo nás). Mám pocit, že tím, že do mě vložila tu důvěru, tak jsem ji nechtěla zklamat. :) Teď mám sama dítě a vidím všechny ty nástrahy, co vše by se mohlo stát…

Zatím jsme ve stádiu, kdy se mě Bela zeptá, jestli může jít tam a udělat tohle, ale taky to tak nebejvalo… Někdy se stane, jako nedávno, že i přes moje varování, aby třeba s motorkou brzdila a byla opatrná, se prostě poučí pádem. Naposled se takhle chtěla vytáhnout před tatínkem a rozbila si bradu tak, že jsme museli na šití do nemocnice… Myslím, že to pro ni byl tak strašný zážitek, že si to zapamatuje. Tím netvrdím, že by se dítě mělo nechat škole života, jen se učím nechávat Belu „dýchat“. Někdy mi přijde tak strašně rozumná a pak zas dělá takové kraviny… Vím, že po dvou a půlletém dítěti nemůžu chtít, aby bylo rozumné pořád. :))

Vychovávám, aniž bych si to nějak zvlášť uvědomovala, nějak mám ráda, když věci přicházejí přirozeně. Sleduji dost své okolí a představuju si, jak bych v dané situaci věci řešila já. Ale ono je těžké soudit, protože každý rodič má v danou situaci třeba různé nálady… I já mám chvíle, kdy mě nic nerozhází a pak stačí tak málo a jsem jak na trní.

Teď mi moje kamarádka řekla, že jsem víc trpělivá než dříve. Opravdu se snažím, aniž bych si to tak plánovala nebo o tom přemýšlela, s Belou mluvit, trvá to, každá ta siruace se tím prodlužuje, ale pak když vidíte, že to jde i bez breku a vzteku nebo když vám najednou začne pomáhat ve věcech, které byste od ní nečekali, je to skvělej pocit. :)

Jsem věčný pozorovatel, odjakživa jsem sledovala lidi jak fungují, reagují, jak se k sobě chovají a tak to dělám i s ostatními matkami. Neexistuje manuál jak na dítě, každé je tak jiné! Ale zjišťuji, že je to hodně dané  i tím, že se některé maminky předhánějí, kdo má vychovanější dítě, které lépe poslouchá… Každá matka chce slyšet, že má skvělé dítě a že je super, že právě neporušují ty hranice. Já to takhle nechci, nestojím o to.  Třeba si lidi kolem mě klepou na hlavu, třeba i naše babičky remcají, že jí rozmazluju, proč jí to nezakážu nebo proč to neudělám tím kratším a rychlejším způsobem. Já to dál hezky zkouším “nevýchonvě” domlouváním se, i když musím uznat, že předtím jsem jí hodně přikazovala… Teď se často přistihnu, že ji „žádám“ a i když je to třeba zdlouhavé, tak je to můj způsob, tak to cítím a mám pocit, že postupem času to přinese to vysněné ovoce. :)

Iva, dcera Viktorie (4 roky) a syn Oliver (brzy 3 roky)

Máme za sebou třetí týden Nevýchovy… Měl by být zlomový. Jenže popravdě, pro mě to byl velice náročný týden, protože jsem od dětí chytla nějakou virózu. Byla jsem unavená, nervózní a na Nevýchovu jsem tak na chvíli rezignovala. Ale samozřejmě ne úplně, to totiž vlastně ani nejde, když už se vám dostane pod kůži. Člověk pořád přemýšlí nad svým jednáním. Často jsem si teď uvědomila, že jsem mohla některé věci dělat jinak, reagovat jinak a nemuselo u nás být tolik „veselo“.  Víc vnímám to, co děti říkají, jak se chovají a dumám nad tím, co je k tomu vede. Čím dál víc si uvědomuji, kde se v minulosti stala chyba a co jsem dělala špatně. To je myslím důležité. Spousta věcí do sebe začíná zapadat.

Třetí týden kurzu začal opět audiem, tentokrát na ožehavé téma – „domlouvání společných hranic“. Přiznám se bez mučení, moje dosavadní pokusy o nějaké jasné stanovení hranic nebyly vůbec úspěšné. Tedy nebyly vůbec úspěšné u dcery. Někdy mám pocit, že jí nic nedělá větší požitek, než to, když šílím. Třeba včera… Šla jsem s dětmi trénovat trpělivost a dohody jejich oblíbenou činností – broděním kaluží. Na začátku jsme se domluvili, že můžou být v té největší a nejhlubší kaluži, když v ní nebudou běhat a strkat do ní ruce. Tak bude oběma stranám dobře. Možná si řeknete, proč by nemohly skákat a běhat??? Protože nechci, aby měly v gumácích mokro. V zimě prodělaly neštovice a od té doby jsou pořád nemocné, máme za sebou krušný půlrok. Takže zpět k domlouvání se. Děti nadšeně souhlasily, nicméně cca po patnácti minutách to Viktrorka nevydržela a začala dohodu porušovat. Olík se držel. Několikrát jsem s ní dohodu znova probrala a řekla jí, že se mi nelíbí, co dělá a že budeme muset jít domů, protože mám starch, že bude mokrá a znova onemocní. Na to si Viktroka olízla ruku, kterou před tím téměř po zápěstí strčila do kaluže, a s čerty v očích sledovala, co já na to. Zavelela (ano, zavelela) jsem k odchodu. Asi si řekla, že už je to stejně jedno, tak si v kaluži ještě pořádně zaskákala a už jsem ji táhla domů. Potlačovala jsem vztek a násilné umysly (žíla na čele)… Takže tak u nás. Auuuuu, asi to prostě furt dělám špatně… No, pracujeme na tom.

Audio řešilo konkrétní situaci, která je takovou mojí noční můrou. Dítě zatouží po dobrodružství a přestože ví, že nesmí za hranice zahrady, vydá se na kole “na tajňáka” do víru velkoměsta (nebo vesnice, to je fuk..). Snad každý si něco podobného v dětství zažil… Hned mě napadla moje reakce, když na to přijdu – výčitky a vyhrožování, zákazy a příkazy. Je ale fakt, že to ho zastaví jen na chvíli a příště si dá větší pozor. Nevýchovné řešení mi přišlo jak z jiné planety, ale když jsem ho vstřebala, musela jsem uznat, že něco na tom je… Naštěstí mám snad ještě docela dost času na tyto situace vyzrát (starší dceři jsou teprve 4). Do té doby to spolu vypilujem a zvládnem.

Po audiu následovalo video – “Jak v klidu vyřešit vyhrocené situace”. Toto video mě opravdu nachlo, opět mi pomohlo odhalit, kde je zakopaný pes a kde děláme chybu. Donutila jsem k jeho shlédnutí i manžela. Napadlo mě třeba, že jsem doposud často koukala jen na to, co v dané vyhrocené situaci potřebuju já (stihnout autobus atd.) a příliš neřešila, že dcera taky NĚCO potřebuje v ten samý moment a že si to prostě jen brání stejně urputně, jako já. Svými osvědčenými prostředky.

V tomto týdnu přišlo ještě jedno bonusové video, protože jsem se navíc přihlásila ještě do „rychlokurzu“, který je zdarma – a to 5 principů Nevýchovy – takové přínosné shrnutí.

Trochu mě štve, že u nás není žádný viditelný pokrok, že se zatím vše děje jen v hlavě… Ale říkám si, že příští týden už budu třeba fit a znova se do toho pořádně důsledně opřu. I když, zrovna dnes mi dcerka na otázku, co mám dělat, aby nám spolu bylo dobře, řekla: “Ty mami, na mě nebudeš křičet a já nebudu ubližovat bráškovi a kňourat, platí?” Ona mě vnímá! A dokonce mi i rozumí!

Kaluže

www.nevychova.cz

Titulní foto: Helena Hrstková

Share Button

Další podobné příspěvky