home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Zápisky

Deník z kurzu Nevýchovy: 5. týden

Zápisky

Iva, dcera Viktorie (4 roky) a syn Oliver (brzy 3 roky) 

Tak, a je tu konec kurzu… Abych byla úplně upřímná, na začátku jsem očekávala, že touhle dobou už nebudeme mít doma žádný problém, vše bude růžové a zalité sluncem a nekonečným štěstím. Teď už ale vím, že to bude ještě běh na dlouhou trať. Díky kurzu ale vím, jakým směrem běžet a jakých nástrah trati se vyvarovat. Musím uznat, že můj pohled na výchovu se díky Nevýchově totálně a nevratně změnil.

Mnohem víc přemýšlím nad řešením situací s dětmi, a pokud je nezvládnu, vždy hledám, kde jsem udělala chybu a jak to příště udělat jinak. Když se mi nedaří, opravdu to nevidím jako problém, ale jako zapeklitý projekt, jako výzvu. Už mockrát se mi totiž ukázalo, že je Nevýchova jediná správná cesta. Problém je moje netrpělivost a vznětlivost. Udělám 10 správných kroků a pak jeden nerozvážný skok tuhle úspěšnou cestičku téměř celou smaže. Děti musí cítit jistotu, aby se s novým způsobem komunikace sžily. A jak už jsem psala minulý týden, většinou se celý den snažím a večer to odfláknu policajtským „Tak už dost! Okamžitě spát nebo zešílím! / „Neřvi nebo ti dám důvod!“ / „Neperte se už sakra nebo se neovládnu!“ / „Celý den se snažím, ale s váma se prostě nedá domluvit, moje nervy!“/ „Nesnáším domluvy, chci, abyste dělali, to co chci jááááááááááááááááááááááááááá!!!!!“. Stává se to ale čím dál míň. Když už se to ale stane, tak se vždy omluvím, což by mě dřív nenapadlo. Okoukala to i dcera, a když mě pozlobí a já to neustojím, tak se potom přijde sama omluvit a snaží se mi vysvětlit, co ji k tomu vedlo…“Maminko omlouvám se, že jsem vyváděla, já jsem prostě hrozně chtěla tu bráškovu čokoládu…“. Rozhodně u nás ještě nekraluje klidná domluva a jsou dny, kdy to vyloženě nedávám.

Přesto nynější stav považuju za obrovský úspěch. Těch 5 týdnů mě totiž neskutečně změnilo. Už totiž vím, jak vychovávat nechci a mám velkou chuť pracovat na partnerství. Před Nevýchovou jsem o partnerství měla hodně zkreslené představy, aneb Jak to udělat po mém, aniž by to někoho drásalo… Jak to udělat po mém bez křiku. Nevýchova vás přiměje přemýšlet úplně jinak. Základní otázka, kterou si teď kladu je: Proč by to, jak to chci já, mělo být důležitější než to, jak to chce moje dítě? To mě třeba dřív vůbec nenapadlo.

Dostala jsem odpovědi na to, PROČ moje dosavadní výchovné metody nefungovaly a bylo mi naznačeno jak postupovat. Přijde vám naznačení málo? Já taky měla pocit, že bych potřebovala konkrétní rady v konkrétních situacích. Pak mi ale došlo, že nic jako univerzální rada na konkrétní situaci neexistuje. Člověk se musí řídit svou intuicí, každý potřebuje něco jiného, ten směr stačí. Musíme si sami přijít na to, jak to potřebujeme my a pečlivě naslouchat, jak to potřebují naše děti.

Super je i být součástí facebookové skupiny kurzu Nevýchovy. Člověk čte úspěchy i neúspěchy ostatních a stále se tím učí.

A teď k poslednímu audiu z kurzu. Když jsem jej poslouchala, přišlo mi, že se mě vůbec netýká. Řešilo stresovou situaci, kdy matka spěchá na návštěvu a před tím chce navařit oběd, upéct koláč sebou, vyžehlit a nevím co ještě… Přišlo mi to až srandovní, protože tyto věci pro mě nejsou důležité… Ano, taky se starám o domácnost a ráda bych měla denně supr navařeno, naklizeno a tak dále… Ale mě ta hromada nevyžehleného prádla prostě nevadí natolik, abych kvůli tomu nějak vyšilovala. Když je nejhůř, k obědu stačí vaječná omeleta a abych se stresovala kvůli buchtě na návštěvu? Vždy doma vyhrabu něco sebou… Anebo taky ne – mí přátelé to neřeší.

Audio má ale mnohem hlubší význam, který mi došel až později… A to, že často přenášíme své nálady na děti a také to, že je často viníme ze svého stresu, neúspěchu a smutku. My si tím trošku ulevíme, ale jim tím totálně zkazíme náladu a předáváme další zlozvyk….

Vedle tohoto kurzu zážitkové Nevýchovy jsem se ještě přihlásila do rychlokurzu, který je zadarmo a najdete ho na stránkách Nevýchovy. Tak ho určitě zkuste!

 

 

Alice, dcera Bela (2,5 roku), další dítě na cestě:

Poslední audio Nevýchovy je o tom, jak maminka spěchá na návštěvu se synem k tetě a nic nestíhá – chce uklidit, vyžehlit a upéct s sebou koláč, žádá syna, aby jí pomohl, ale tomu se příliš nechce… Příběh má opět tři pohledy: policajt-učitel-partner.

Jelikož je dceři teprve 2,5 roku, tak je zatím pomoc v kuchyni spíše její iniciativa… :) A moc mi nepomůže, spíš naopak… Ale jak se probíralo již v minulém díle, myslím, že je dobré dítě nechat, ať pomáhá, protože jak říká Katka Králová, která nás kurzem provází, když děti budeme odstrkovat od začátku, tak později se nám to vrátí jejich nezájmem.

Ale zpět k 5. dílu na téma “ Jak začít věnovat čas sobě a poslouchat svoje pocity“. Sama musím uznat, že jak se cítím já přes den, tak mám pocit, že se cítí moje dcera. Přenáším na ni veškeré negace i pozitiva, když mám dobrou náladu a nic mě nerozhází, tak se líp řeší i situace s ní, přenesu na ní tu pozitivní energii a najednou je ze vztekání sranda…

Odjakživa jsem víceméně flegmatik, přesto mě některé věci stresují.  Když si třeba občas něco důležitého naplánuju a ve finále to není „podle plánu“, tak kolikrát vylítnu, jenže tím docílím akorát toho, že Bela začne brečet a už tuplem nejde nic tak jak mělo. :)

Pamatuju si, když jsem jela dělat rozhovor za SexyMamas rozhovor do rádia a naplánovala jsem si, jak dám Belu po obědě spát a chůvičku hodím k sousedce, že se Bela dobře vyspí a pak, že si jí sousedka vezme k sobě nebo se i stihnu vrátit. Vše šlo hezky podle plánu: dřívější oběd, pohádka, uložení do postele, jenže jsme tu měli psa od tchýně, no a mezitím, co jsem nesla chůvičku k sousedce, už seděl u postele Bely, ta byla celá nadšená a rozjívená, ale já potřebovala odejít hned teď! Začala jsem být nervózní, ruply mi nervy a dcera to samo „chytla“ ode mě…

Na spánek tak vůbec nedošlo a šla rovnou k sousedce, jenže to je pak náročné celé odpoledne, když dcerka nespí. Tím chci říct, že kdybych zvolila jiný postoj, tak by třeba i usnula, ale v tomhle jsem zatím nenapravitelná… :)

I když musím přiznat, že vždy jsem si zakládala na tom, že vše dodržím a splním a kolikrát jsem se kvůli tomu stresovala a nesnášela jsem věci měnit, či rušit. Až s dcerkou jsem se naučila, že to často nevyjde podle plánu. ;) A proto se snažím plánovat jen málo dopředu a vše ještě potvrzuji nejlépe ten den, protože člověk nikdy neví, kdy se třeba dítě probudí s horečkou nebo jen špatnou náladou. Teď už nemám kamarádkám za zlé, že mi v den konání zruší plánovanou akci, protože chápu, že to prostě jinak nejde.

S posledním audiem jsem se moc neztotožnila, jelikož nejsem typ ženský, která by navařovala něco k návštěvě nebo dělala milión věcí před odjezdem, tyhle věci si většinou nechávám na dny, kdy jsme doma a nikam se nechystáme. Prostě když jedem na návštěvu, tak jedem už ráno a ostatní věci nechávám stranou:). No stress…

Líbí se mi ale podtext toho dílu, protože je fakt, že vše přenášíme na děti právě tím, co cítíme my. Snažím se s tím pracovat, tak mi držte palce! :)

Celkově musím uznat, že celý zážitkový kurz Nevýchovy mě nadchnul, líbí se mi „nevýchovné“ názory, baví mě FB Nevýchovy, když člověk opravdu neví, vždy mu tam někdo hezky poradí z vlastních zkušeností. Myslím, že celkově jsem změnila pohled na výchovu, i když se někdy bohužel vracím do starých kolejí… Určitě budu v Nevýchově pokračovat a věřím, že míříme k tomu partnerství! :)

 

 

Lenka, dcery Karolína (2,5 roku) a Evelína (6 měsíců):

Poslední pátý týden Nevýchovy je tu. Jeho tématem je naslouchání svých pocitů a potřeb. Audio nám ilustrovalo tři výchovné přístupy na situaci, kdy se maminka s dítětem chystají na návštěvu a doma nic nestíhají. Je z toho spousta stresu, který nakonec ústí v to, že se nikdo vlastně nikam netěší a vše kolem je tak akorát pro zlost. Upřímně řečeno, tohle jsem snad nikdy doma nedopustila. Asi se mám moc ráda na to, abych šla přes moc čehokoliv. Pokud se mi prostě něco nechce (bavím se o „nedůležitých“ věcech jako například jít ven, vyprat, vyžehlit, upéct bábovku), tak to prostě nedělám. Sice mi občas přetéká koš s prádlem na žehlení nebo nevytáhneme paty za celý den z bytu, ale prostě máme pohodu :-) V tomhle tedy moc nechápu ty rodiče, kteří se dobrovolně stresují úplnými nesmysly a musím si odškrtnout malý úspěch.

Uplynulých pět týdnů Nevýchovy mně vcelku zásadně změnilo směr přemýšlení o dětech a o výchově. Cítím, že ač je kurz u konce, není to pro mě konec, ale začátek. Budu se opakovaně k videím vracet, protože je v nich tolik informací, že je člověk není schopen vstřebat důkladně a se vší tou informací. Budu se k nim určitě uchylovat i v případě, kdy se budu potřebovat „poradit“ o nějaké situaci, se kterou si nebudu vědět rady.

Jsem hrozně ráda, že jsem se s Nevýchovou setkala v útlém věku našich dcer. Nemusím tedy napravovat tolik škod :-) Mladší, půlroční, se vlastně s jinou než Nevýchovnou výchovou nesetká. Myšleno samozřejmě z rodičovské strany, ostatní nechť se k našim dětem chovají dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nikomu Nevýchovu necpu. Je sice někdy opravdu těžké přihlížet k direktivnímu a naprosto nerespektujícímu přístupu k dětem obzvláště ze strany starší generace, ale říkám si, že dětem neublíží poznat a vyrovnat se s rozdílnými přístupy.

Nevýchova mě naučila přemýšlet o dětech jinak. A v určitých situacích jsem schopna se na věci podívat jejich očima. To je někdy překvapivá perspektiva k nezaplacení, která vede k úplně jiným reakcím než doposud…

Neberu Nevýchovu jako přesný a doslovný návod, jak zvládat určité situace. Pro mě je to spíš právě o tom přehození v myšlení. Používám svoje slova a svoje slovní obraty v konkrétních situacích. Neříkám nic, co by mi nešlo přes pusu nebo abych se neustále opakovala jako kolovrátek.

Vypozorovala jsem největší úspěchy s potvrzováním pocitů. Když dám dceři najevo, že jí v určité situaci, pro ní nepříjemné, rozumím, přistoupí na domluvu. Funguje to jako mávnutím kouzelného proutku. Přitom taková maličkost! („Ty se zlobíš, protože nechceš odejít ze hřiště, viď?“ „Já vím, že to musí bolet, taky jsem si skřípla prst“ apod.). Beru jí jako parťáka a beru vážně její slova. Už několikrát mě překvapila, že měla pravdu, i když jsem byla přesvědčená, že to tak nemůže být.

Děkuji tedy Nevýchově za správné nasměrování v přístupu ke svým dětem. Teď už o nich a o jejich výchově budu vždycky přemýšlet tak trochu jinak… 

 

www.nevychova.cz

Titulní foto: Helena Hrstková

Share Button

Další podobné příspěvky