home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Rozhovory

Pavel Horváth – fotbalista a trenér

Rozhovory

S Pavlem Horváthem jsem se seznámila na akci plzeňského Gambrinusu, kdy se slavnostně narážel sud Prvního chmele a právě on byl jeho kmotrem. Domluvili jsme se tam na rozhovor, který jsme uskutečnili v Plzni a to hned ze dvou důvodů – Pavel tam působí jako asistent trenéra u místního klubu FC Viktoria Plzeň (do minulé sezony byl i aktivním hráčem) a já odtud pocházím a dost často tam jezdím.

O Pavlovi jsem věděla hlavně to, že je s ním údajně velká legrace, což potvrdil hned v úvodu, kdy mi volal a omlouval se, že bude mít trochu zpoždění a ať si toho zatím moc neobjednávám, aby to neměl drahé :-) Jelikož výběr místa nechal na mně, sešli jsme se v 16. patře jedné plzeňské kavárny  a já se hned u krásného výhledu na celou Plzeň dozvěděla, že nesnáší výšky a nepije kafe :-) Působil na mě ale naprosto pohodově, na nic si nehrál a příjemně jsme si popovídali…

img_6471

Pavle, jak se máš a co tě teď nejvíc zaměstnává?

Teď v pohodě, byl dobrý trénink :-) Ale jinak jsem zdravý, což je pro mě nejdůležitější, takže fajn! Díky za optání!

Co se týče zaměstnání, řeknu to trochu jinak – mě teď vlastně nezaměstnává nic. Já dělám fotbal pořád jako koníček. Mám štěstí, že můžu dělat něco, co pro mě bylo vždycky hobby, i když to byla vlastně práce a teď to pořád pokračuje. Momentálně mě trápí hlavně to, že za pár dní dělám závěrečnou trenérskou licenci a přeju si to zvládnout.

 

Jak tě baví nová role trenéra, nestýská se ti po kopačkách?

Tak já jsem v těch kopačkách každý den :-) Ne, rozumím otázce. Ta pozice je jiná. Zodpovědnost v mojí pozici jako asistenta trenéra není taková jako byla hráčská ani není taková jako trenérská, takže můžu chodit na hřiště při zápase bez obav, i když samozřejmě mužstvu fandím. Pro mě je to nová starost – myslet na to, jestli jsme na něco jako tým nezapomněli, přece jen hráč se stará hlavně o sebe. Hřiště mi ale nechybí vůbec, protože můj zdravotní stav by mi nedovoloval odehrát plnohodnotný zápas.

 

Který fotbalový zážitek je pro tebe za celou kariéru nejsilnější?

To nejde vybrat. Kdybych možná něco zažil jednou.. Vlastně je to asi moment, kdy jsem poprvé nastoupil za Áčko české reprezentace. To mi bylo asi 22 let, něco jsem měl za sebou a byla to novinka, o které jsem si snil. To jsem si tenkrát pomyslel, že jsem něco dokázal. Aniž bych samozřejmě něco dokázal :-) I pro rodiče, kteří se o mě celý život starali, to musel být skvělý pocit. Něco jako mám teď já, když se mému synovi povede něco na hřišti.

img_6474

Vnímají takhle reprezentaci i dnešní mladí hráči?

Já si myslím, že když je tam někdo poprvé, tak ano. Obzvlášť když po tom třeba dlouhodobě touží. Vzít si reprezentační dres je vlastně to nejvíc, co můžeš v rámci vlastního státu zažít. Pokud to tak někdo nemá, tak je to asi špatně.

 

Co tvoje zahraniční zkušenosti? Hrál jsi v Turecku, Japonsku a Portugalsku. To jsou hodně rozdílné země. Kde to pro tebe bylo nejpříjemnější?

V Portugalsku a Japonsku to bylo výborné. V Turecku to bylo horší. Já jsem tam byl jen tři měsíce, tam jsem to nezvládl hlavně já. Byl jsem tam sám, manželka byla tou dobou těhotná s naší dcerou a stěhovala se z Lisabonu, kde jsem hrál předtím. Byl jsem zvyklý na přátelskou atmosféru z Portugalska, kde se o mě, i přes jazykovou bariéru, ostatní zajímali, starali se, ptali se.. Byli mi mnohem bližší než Turci, kteří dávali cizincům najevo, že jim spíš berou práci a cítil jsem, že jsem tam navíc.

 

Manželka s tebou tedy v Turecku nebyla. Stihl si přiletět k porodu?

Letěl jsem domů na první termín porodu a to se nic nedělo. Podruhé jsem letěl na termín vyvolání a bohužel jsem to o hodinu nestihl. Dostal jsem tedy smsku po přistání od manželčiny kamarádky, že gratuluje a že jsou holky v pořádku. My jsme ani nevěděli, že to bude holčička, nenechali jsme si říct pohlaví dopředu, takže to pro mě bylo velké překvapení.

img_6469

Tvoje žena tě kromě Turecka doprovázela na všech angažmá. Neměla s tím nikdy problém?

To já nevím, to bychom se museli zeptat jí :-) Ale třeba v Portugalsku jsem měl překladatele, který se svojí manželkou studoval v Praze, uměli oba česky, a tak se z nich stala taková naše adoptivní rodina. Hlavně manželka s nimi trávila čas, protože já jsem byl hodně pryč.

V Japonsku byli trenéři Češi (Ivan Hašek a Pavel Řehák), díky kterým jsem se tam dostal, takže o to také bylo jednodušší. Tam jsme se pak díky nim seznámili i s rodinou, která vlastnila sushi restauraci. Tam jsem se během těch 2,5 let učil japonsky.

 

Ty umíš japonsky??

Netroufnu si říct, že umím, ale domluvím se. Na Letné chodíme do jednoho podniku, kde si jednou až dvakrát do měsíce s Japonci popovídám. I po telefonu to zvládám. Někdy si dělám legraci, když třeba vidím na hotelu skupinku Japonců – oslovím je a oni jsou vždycky děsně překvapení.

 

A co ostatní cizí jazyky?

Umím anglicky, portugalsky a japonsky.  S portugalštinou to bylo jako s japonštinou. První půlrok jsem se styděl, nebyl jsem si jistý, ale když si najdeš takovou skupinu lidí, se kterými je ti dobře, tak to jde pak samo a je to zábava. Sice neumím žádnou řeč pořádně, ale všemi se domluvím. Hlavně jsem ztratil ostych mluvit.

 

Co ten fotbal do života všechno nepřinese, že?

Já to vždycky říkám, že sice žádnou školu nemám, jsem vyučený, ale školu života jsem zažil dobrou.

img_6472

Jak sis vysloužil přezdívku „fotbalový klaun“?

Můj názor je ten, že lidi obecně mají v životě hrozně moc starostí (hypotéky, zdraví..), tak bych jim nerad přidělával další, takže pokud se s někým bavím, tak se snažím přemýšlet pozitivně a bavím se s lidmi v dobré náladě. Ono se to ode mě už tak trochu „očekává“ a já s tím nemám problém. Já se rád směju – sobě, ostatním, čemukoli.

 

Umíš si tedy udělat legraci i sám ze sebe?

Musím :-) Když šiju do ostatních, tak to někdy vyjde tak, že ta oběť jsem já. Ale málokdy.

 

Ve svojí knize píšeš, že jsi byl od mala sparťanem. Za Spartu jsi hrál během svojí kariéry dvakrát, vyhrál si s ní dva ligové tituly. Teď jsi několik let v Plzni, což je v posledních době její největší rival. Není to trochu schizofrenie?

Teď už určitě ne. Ve Spartě jsem byl od mala až do 18 let. V tu dobu byla Sparta top. Pak jsem odešel do jiných klubů a vrátil se po letech do Sparty s tím, že tam skončím. Skončil jsem tam ale ve zlém, přestalo se se mnou počítat. Pak když jsem hrál za Plzeň, jsem to sice nechtěl brát jako satisfakci, ale s odstupem času to pro mě asi jakási satisfakce je. Co jsem našel v Plzni a co se tady povedlo, už nečekal asi nikdo a ani já jsem s tím nepočítal.

 

Takže úspěch Plzně máš na svědomí ty? :-)

To určitě ne. Mám tam sice nějaký podíl, ale tam se sešlo hodně věcí dohromady od trenéra, přes ostatní hráče až po vedení. Když jsem přicházel do Plzně, tak mi bylo řečeno, že Plzeň je hokejové město a já jsem sem s tím šel. Chtěl jsem tu odehrát dva roky a zapíchnout to.

 

A dávali tě ten přechod Sparta-Plzeň sparťani při zápasech pocítit?

Samozřejmě. Dokud se nestal dalším „oblíbencem“ David Limberský :-) Ale narážek na zuby, na vizáž, na to, že jsem cikán jsem si užil dost. Když je to poprvé, tak je to nepříjemné, ale pak už je na to člověk připravený a vůbec mi to nevadilo. Spíš mi na tom přijde zajímavé to, že ty lidi na stadionu tak moc zajímám a že mě třeba fakt nenávidí.

img_6473

Přečetla jsem si o tobě, že máš poslední dobou docela široký záběr. Začněme třeba komunální politikou. To je aktuální?

No je to aktuální, ale já tam moc nechodím. Byl jsem požádán, abych kandidoval, ale určitě nemám ambice být politikem. Chtěl jsem jen podpořit lidi, kteří to podle mě dělají dobře.

 

Co tvoje spisovatelské počiny? Vyšly ti dvě autobiografické knihy, kde jsi spoluautorem. Máš to tak, že sedneš a píšeš? Máš spisovatelské střevo?

Ne. Já mám spoustu myšlenek, ale neumím to dát na papír. S tím mi pomáhají právě spoluautoři.

 

Ještě sis zahrál ve filmu Decibely lásky. Že by nějaké herecké ambice?

Ne, tam také nemám žádné ambice :-) Když mě na ten film oslovili, tak jsem skončil jako hráč a začal dělat trenéra v Domažlicích. Myslel jsem si tedy, že budu mít spoustu času na film, ale nakonec přišla změna trenéra v Plzni a já se vrátil zpátky do Viktorky. Filmování jsem ale slíbil, vše bylo připravené, tak jsem do toho šel. Byla to dobrá zkušenost, všichni lidé okolo natáčení byli fakt milí. Ale já se chci teď soustředit hlavně na práci trenéra a s tím nejde dělat dohromady víc věcí.

 

A zrovna včera jsem tě slyšela i v jednom plzeňském rádiu. K tomu ses dostal jak?

To vzniklo díky mému známému z rádia Jirkovi Pelnářovi. Chtěli jsme udělat nějakou srandu pro lidi a on vymyslel tyhle minutu a půl krátké výstupy, kdy lidé posílají dotazy, které mi v rádiu nikdy neřeknou dopředu a já pak na ně odpovídám. Jednou za týden tam přijdu něco natočit a lidi to prý baví. I staré babičky říkají, že to poslouchají.

 

Zpět k rodině. Máš patnáctiletou dceru a osmiletého syna. Chtěl bys tedy, aby byl se syna fotbalista?

Tak asi jako každý táta. Ale držím se, abych to neprožíval. Ta cesta je totiž náročná, klikatá a nevyzpytatelná. Chtěl bych mu být nablízku až ho budou potkávat nějaké krize.

A dcera jezdí na koních. Je teď v pubertě, tak se musím občas držet :-)

img_6470

A jaký jsi táta?

Špatný no.. Jsem pořád pryč. Děti samozřejmě miluju, ale nestíhám. Syn mi teď i vyčítá, že jsem zase pryč, kdy zase pojedu pryč, proč atd.. Včera se mi před spaním ptal: a tebe to trénovaní baví? To jsou najednou okamžiky, jako bych se bavil s patnáctiletým klukem. Blbě se to poslouchá, ale je to prostě tak.

 

Jak relaxuješ?

Sám v autě s muzikou. Kolikrát jsem rád, že v tom autě cestuju, vyřídím při tom spoustu hovorů..

A pak chodím hrát hokej, to mám rád.

 

Máš nějaké nesplněné sny?

Fakt bych moc chtěl dodělat tu školu na trenérskou licenci. Trénování mě hodně baví, ale strašně dlouho jsem se nic neučil, a tak mi to dělá trochu problémy.

A taky bych chtěl letět stíhačkou! To sice není úplně nereálné, ale já z toho mám strach :-)

 

Děkujeme moc za rozhovor a ať se daří!

 

Share Button

Další podobné příspěvky