home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Zápisky

Rozbitá maminka

Zápisky

Dnešní článek pro nás sepsala naše čtenářka Eva. O tom, jak zdánlivě „nevinný“ úraz změní kompletně chod domácnosti s malým dítětem…

Miluji pohyb. Pohyb je podstatou mého života. Ať již v práci, kde svou energií a nadšením již více než dva roky učím „tančit marketing“ 350 hlavou IT saň z pozice Marketingové manažerky, nebo doma, kde jsem již třetím rokem nejšťastnější maminkou tříleté holčičky Ellinky. A každá pracující maminka ví, že takový život má svou dynamiku. Přidejte k tomu ještě koně, kolo a snowboard!

A co když se vše najednou zastaví? Z pověstných 100 km v hodině na 0! Co když najednou je všechno jinak? Né, nebojte, nestalo se nic zásadního. Na první pohled. Ale čas jako by se zastavil. Za vším stojí zranění. Mé zranění, naštěstí. Prostě se to stalo, zlomila jsem si nohu. Nebo jak na tázavé pohledy a dotazy odpovídám: „pořídila jsem si šrouby.“ A jak jinak než při sportu.

Ten, kdo to zažil, ví, co je to 6 týdnů po operaci s nohou bez možnosti našlápnout. Až 3 měsíce s berlemi v obou rukách. To se možná přihodilo již nejedné z vás. To, o čem je můj příběh, je ale pokora a obdiv, úžas a naplnění.

IMG_8659

Vše je jinak. Člověk najednou „nic“ nemůže. Jen většinu dne leží, po pár týdnech po operaci se možná postaví na jednu nohu, ale všechno je jinak. Život naruby. Zní to možná až odevzdaně. Ale to, co běžně maminka zvládá, najednou nejde. Najednou chybí energie, síla a hlavně ruce. Jako by vše bylo vzdálené, nedosažitelné. Rozbité skleničky, vysypané talíře, které jsem neudržela v ruce s berlí cestou od kuchyňské linky ke stolu. Jídlo se postupně naučíte jíst rovnou na kuchyňské lince nebo u ledničky. To by nebyla žádná tragédie, však v pracovním shonu leckdy vypadá „stolování“ podobně. Ale v tomhle celém příběhu jsem stále maminka. Maminka té nejúžasnější holčičky na světě. To jí patří celý příběh. Ona vše zvládá s maminkou na jedničku.

Z malé tříleté holčičky se přes noc stala velká holka. To, co se zdá až možná triviální, se stane samozřejmostí pro toho malého skřítka, který si do té doby užíval bezstarostného „mamííííí“ . Představte si situaci, kdy jdete na dětské hřiště. Předchází tomu oblékání. Tak pojďme, vybereme oblečení společně, vybráno, oblékáme. Maminka s prášky proti bolesti týden po operaci zvládá spoustu věcí. Tak tedy zrychleme to. Když konečně vyjdeme z domu na hřiště, tak maminka nemůže vzít holčičku ani za ruku, protože se „pajdá“ s berlemi. Neřekla bych nikdy po té, co uběhnu 10 km pod 40 minut, že odrážedlo je tak super rychlý dopravní prostředek! S berlemi sotva stíhám, a tak je to samé „stůj“, „počkej“. Ale to sluníčko, Elli, poslušně plní každé takové zvolání maminky. A tak se cesta, která nám běžně trvá 10 minut protáhla na 35 minut. Ale jsme tu, jsme na hřišti. Na hřišti naštěstí pomáhají ostatní maminky. Elli tak má tetu na hrabání, tetu na dohledání bábovičky apod. Děkuji moc za tu nezištnou solidaritu všem maminkám.

IMG_0232

Tohle vše se snad dá „přežít“. Je to o přijetí skutečnosti, že maminka je prostě „rozbitá“ a holt některé věci nejsou teď na chvíli jako byly dřív. Ta nejtěžší chvíle má ale teprve přijít. Cestou domů z dětského hřiště. Jdeme a Elli prostě upadne z odrážedla, leží na zemi jenom kousek ode mně. Jenom pár přískoků berlí. Ale co dál? Ulehám tedy na zem vedle ní a to, co by „normální“ maminka zvládla, zvednout dítě do náručí a pochovat ho, je pro mně prostě nemožné. Sedím na zemi a snažím se plačící holčičku utišit. Jen odřené kolínko, ale evidentně to bude bolet, protože Elli není z těch uplakaných holčiček. Málo co jí rozpláče na déle než: „Zajdeme k paní doktorce?“ a běžně je hned po pláči, ale nyní ani tato metoda nepomáhá. Co bude dál? Když se mi konečně Elli podaří uklidnit, tak přichází okamžik nejtěžší. V běžných chvílích maminka vezme dítě do náručí a donese ho domů, kde kolínko omyje a zalepí. To ale nejde. A tak tam na zemi ještě nějakou chvíli sedíme, než ta nejstatečnější holčička vstane a držíc se jedné berle jdeme spolu tu „dlouhou“ cestu domů. Kde se vyčerpáním uloží do postele a konečně si odpočine.

IMG_7924

Takový okamžik vás donutí přemýšlet. Být vděčná za tu statečnost a odvahu, kterou to malé stvoření má. Nikdy vám totiž nepřipomene to, že jste ji neodnesla domů, nebude vám vyčítat, že jste nešly na bazén ve dnech příšerného vedra, protože s ní do vody prostě nemůžete. Nebude po vás chtít žádné „kompenzace“ za dny strávené doma, protože prostě nemůžete jet do Stromovky učit ji jezdit na kole. To je ta opravdová nezištná láska. Prostě jsme si to udělaly holčičky po svém. A přeci jsme si užily krásné léto.

Chtěla bych tímto příběhem poděkovat své dceři za její neskutečnou statečnost a úžasnou empatii a pomoc. Chtěla bych poděkovat všem maminkám a lidem, kteří mi pomohli. Tento příběh bych chtěla věnovat vám všem, kterým se stalo něco podobného, nebo těm, kteří se třeba jednou do této situace,nedejbože (!), dostanou

Nevzdávejte to, naše děti jsou ta nejúžasnější stvoření na světě a společně zvládneme všechno! Nic není špatně, když se maminka „rozbije“. Prostě se to stalo a nyní je jenom na nás, jaké si to uděláme. Děti jsou tu s námi, né pro nás. Užívejte si proto každého dne, přijetím toho, co se stalo a s prožitky plnýmilásky s těmi, na kterých vám opravdu záleží.

IMG_0197

Uuuuuf. Dlouhé? Za chvíli už budu moci snad opět chodit. Vrátím se do sedla koně i na kolo. A v zimě se s Elli budeme učit na lyžích. Ale jsem ráda, že si tento příběhnenechám jenom pro sebe. A třeba vás některé inspiruje, že si začnete opravdu vážit zdraví a pohybu se svými dětmi.

Krásný den.

 

Eva

A když zrovna Eva nemarodí, vypadá to takhle :)

Share Button

Další podobné příspěvky