home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Rozhovory

Rozhovor s Markétou Hrubešovou

Rozhovory

S Markétou Hrubešovou jsme se sešly v jedné vinohradské kavárně a bylo to velmi příjemné setkání. Třebaže nám do rozhovoru vstupovaly moje dvě děti, Markéta měla nekonečnou trpělivost a dokonce jim vymýšlela aktivity, aby se zabavily :) Je to opravdu dáma s velkým D, která neskutečně dobře vypadá, má jasně dané životní priority a čiší z ní pozitivní energie a neuvěřitelný klid.

Markéto,  jak se máte a co je u vás nového?

Mám se dobře, děkuji za optání.

A co je nového? Nové je představení Čochtan vypravuje, nová bude moje knížka pro děti, která je právě v tisku, čeká mne natáčení pro TV NOVA a taky natáčení čtvrté  řady Receptů pro radost pro TV Paprika v Maďarsku.

A nový je každý den, zaplať Pánbůh za něj!

Vypadáte skvěle, jak to děláte???

Děkuji za kompliment, dobře se to poslouchá… (smích) Ale nevím. Asi musím poděkovat za geny tam nahoru. To je ten základ, to co člověk dostane do vínku. Neříkám, že pro sebe vůbec nic nedělám, ale opravdu toho není zase tak moc.

Zkrátka nějaké ty základní věci. Třeba se vždycky večer odličuji a to v podstatě od doby, co jsem začala točit, tedy od nějakých šestnácti let. Za celý život byly maximálně tak 2 – 3 večery, kdy jsem šla spát neodlíčená, jinak na to opravdu velmi dbám.

Myslím si taky, že je to hodně o stravě. Zákonitě se musí někde projevit, co člověk sní.

V žádném případě se ale netrápím dietami, nějakými omezeními, jím v podstatě všechno, ale snažím se jíst kvalitní potraviny a hlavně s mírou. Dodržuji pitný režim. A občas si jdu zacvičit do dámského studia Haniel. Tedy když to stihnu anebo vyhraji svůj boj s leností.

Ale hlavně by člověk měl používat zdravý selský rozum. Mně se vůbec zdá, že ten teď nějak vyšel z módy.  Lidé začali hodně číst na internetu a přestali přemýšlet. Zkrátka si uvědomuji, že když někdy zhřeším (a hřešit je tak krásné a sexy), tak za to budu muset taky trochu zaplatit. Když třeba půjdu spát pozdě, ráno budu mít kruhy pod očima a když sním něco tučného, tak mi bude ještě pár hodin těžko. Každá legrace zkrátka něco stojí. A tím pádem se snažím svoje tělo netrápit (nebo jenom malinko :)).

A nějaký tip na zázračnou kosmetiku pro nás nemáte? :)

My jsme takové nepoučitelné lidstvo. Se zájmem sleduji, jak ženy touží po jednom krému, po kterém budou krásné a mladé a po jedné pilulce, po které budou hubené. Ale ano, mažu se krémy. A taky se ještě různě rozmazluji. Teď jsem třeba na jednom blogu četla, že to, co můžu jíst, tím se můžu také namazat, a tak používám olivový a kokosový olej, okurky, citrón… Pleť v podstatě pořád něčím hydratuji nebo vyživuji. Ale nevím, jestli to funguje na všechny, univerzální radu nemám. Nicméně si myslím, že nejdůležitější je být v pohodě a mít se ráda. A k tomu už jsem tak nějak dospěla

Co vás přimělo přidat si k herectví ještě vaření?

To bylo jednoduché. Když jsem se osamostatnila a začala bydlet sama, najednou jsem zjistila, že není uvařeno. Jaký div, že? Nejdřív jsem chodila do restaurací, ale nebylo to vždycky všechno dobré a taky to lezlo dost do peněz, tak jsem tedy začala vařit sama. A najednou jsem zjistila, že mi to jde. Určitě znáte takový ten bezva pocit, když zjistíte, že vás něco strašně baví a navíc to dopadne tak, jak si přejete. Někdo zkrátka sbírá známky, někdo zase maluje obrazy a já začala vařit. Dalším krokem bylo, že jsem na ty své výtvory začala zvát své blízké. Rodinu, přátele a už se to začalo nabalovat. Všem chutnalo a tak jsem začala vařit víc a víc, začala jsem zkoušet další a další suroviny, nové kombinace a techniky. A protože to většinou chutnalo přesně tak, jak jsem chtěla, pokračovala jsem ve svém snažení dál. A vlastně stále pokračuji. Zkrátka se z koníčka stal obrovský kůň.

A pak přišly na řadu kuchařky…

Ano, přesně tak. Na základě všech těch večeří pro přátele vznikla moje první kniha Tak vařím já.  Stále volaly kamarádky, ať jim pošlu recept na to či ono, že chystají oběd či večeři pro milého, pro budoucího milého nebo pro budoucí bývalou tchýni. Tak jsem si řekla, že to všechno sepíšu do jedné knížky, aby si to všichni mohli nalistovat, když potřebují. Pak přišla na řadu Rebelka – pivní kuchařka nejen o pivu a nejen pro muže a naposledy jsem chtěla vzdát hold naší největší kuchařce a napsala knihu Markéta vaří Rettigovou.

A recepty v kuchařkách jsou tedy všechny vaše?

Samozřejmě! Za každou svou knížku dám hlavu na špalek! Všechny recepty vždycky sama vyzkouším, vypiluji, otestuji na rodině a pak teprve sepíšu. A taky je vždycky všechny osobně vařím na focení a po něm zase umyji všechno to nádobí, co po něm zůstane. Nicméně v dnešní gastronomii už v podstatě nejde vymyslet něco absolutně nového. Tedy za předpokladu, že to bude poživatelné. Vždycky to připodobňuji k hudbě. Tam jsou také všechny stupnice a tóniny už dané, existují milióny skladeb. Potom ale někdo sedne ke klavíru a zahraje. A vás to v tu chvíli chytí za srdce a vůbec nepřemýšlíte, že je vám třeba nějakých pár taktů povědomých.

Nemáte ambice mít svoji restauraci?

Vůbec. Tenhle sen jsem měla asi před deseti lety, protože mi to všichni pořád říkali. Ale už mě to, dlužno říci naštěstí, dávno přešlo. Naštěstí stojím nohama na zemi a je mi jasné, že kuchařina je obrovský stres, fyzicky velmi těžká práce, hodiny stojíte za sporákem a zbytek se věnujete papírování.  To, že vám pak všichni tleskají, to je jen třešinka na dortu. Nedávno jsme měli takové kuchařské sympozium, kde jsme si povídali s Romanem Paulusem a on říkal, jak je hrozně rád, že občas vypadne od sporáku. Kuchaři mnohdy stojí 15 hodin a někdy i více denně na nohou, neznají svátky a musí mít opravdu tolerantní partnery. Takže to radši nechám takhle, budu vařit pro rodinu a pro kamarády a všichni budeme spokojení.

Vaší dceři je 11 let, je to už puberťačka? Jaký máte vztah?

Naštěstí je to ještě v pohodě. Máme krásný vztah. Poprvé jsem šla do práce, až když jí byly necelé 2 roky. Do té doby jsem byla stoprocentně na mateřské. Opravdu jsem si to užila a jsem za to ráda. Od prvního krůčku, od prvního slova jsme na sebe opravdu tak nějak navázané. Když pracuji a jsem někde mimo domov, jsme z toho  po dvou dnech obě špatné. Ale pozor, není to opičí láska, to opravdu ne. Chci tím jenom říct, že máme hezký vztah.

Vždycky říkám, že to, co do dítěte vložíte, tak se vám, ne třeba hned, ale zkrátka někdy, vrátí. Myslím to v dobrém, nijak vypočítavě.  Zkrátka ta citová investice, kterou vložíte, se vám vždycky milionkrát vrátí zpátky. Ke své mamince jsem se vždycky chovala s úctou a stále chovám, tak bych si přála, abychom to měly stejně.

A jaké vlastně používáte výchovné metody? Jste parťáci?

Myslím, že první slovo, které by se měla asi každá máma a každý táta naučit a které je opravdu úplný základ všeho, je DŮSLEDNOST. Dítě musí vědět, že má někde nějaké hranice, protože když je nemá, tak je samo nešťastné. Kdysi jsem četla takovou poučku, definici, že život dítěte je chodba se spoustou zavřených dveří. A dítě chodí, zkouší je otvírat, ale zároveň si strašně přeje, aby aspoň některé byly zavřené. To se mi hrozně líbilo.

Samozřejmě, že když toho má člověk občas plné kecky, tak kolikrát poleví.. Ale když se mi to přihodí, tak jsou spíš takové malichernosti. Pokud jde o něco důležitého, tak  se snažím vydržet. Ono totiž ve chvíli, kdy povolíte, nad vámi dítě tak trochu „zvítězí“. A když pak budete něco opravdu potřebovat, nemusí to dopadnout dobře.

S dcerou mluvím jako parťák, ale ona ví, že to má svoje hranice. Snažím se jí vždy všechno vysvětlit a taky chci, aby si udělala svůj názor. Prostě si spolu rády povídáme, ale rozhodně ne jako spolužačky. Každopádně jsem byla nedávno od jejích kamarádek pochválena, že jsem dobře „prdlá“ máma. Já s nimi totiž blbnu a jsem schopná dělat různé věci, protože s tím nemám problém. Dělám s nimi různé blbosti a nevadí mi si ze sebe udělat legraci. A jim se to hrozně líbí, protože na to někdy nejsou z domova zvyklé. Takže to beru jako kompliment!

Tak to je dobrá pochvala – prdlá máma

To je! Ta nejlepší!!! (směje se)!

A máte nějaký nesplněný sen?

Jsem velmi pokorná a také velmi vděčná za to, že to všechno je tak, jak je. Život a existence nás všech je velice křehoučká a měli bychom si vážit i těch úplně obyčejných věcí. Nechci, aby to znělo nějak nabubřele nebo trapně, ale opravdu takhle (luskne prsty) se to může změnit.

Dobře tedy A jak nejradši relaxujete, odpočíváte?

Spánkem. To je ten úplně nejlepší relax. Vždycky říkám, že ze všeho je nejlepší se vyspat. Když jsem smutná, naštvaná – tak na mne funguje jenom spánek. Jedinou výjimkou je hlad. Ten prostě nezaspím! Navíc, když mám hlad, jsem protivná. Jinak mne nic moc nerozhodí.  Můžu se třeba slušně říznout (ukáže zafačovaný prst) a nějak moc to neprožívám. Ale jak jsem hladová, je konec. Takže nejdřív najíst a až potom spát. A jsem naprosto spokojená!

Také chodím už asi čtyři roky do SABAI na masáže a musím říci, že mě doslova zachránili, když mi nebylo úplně nejlépe.

A když bych si mohla ještě něco přát, tak miluji plavání. Nejlépe v moři. To je můj největší soukromý luxus. Každý rok potřebuji odjet alespoň na týden někam, kde je moře. A pak tam jen sedím, koukám na nekonečný obzor a plavu. A samozřejmě si k tomu občas dám něco dobrého k jídlu a k pití :-)

Takže cestujete ráda?

To ano! Chtěla bych i víc, ale bohužel mi to práce tolik nedovolí. Člověk má najednou úplně jinou energii. A když se pak vrátí, tak možná i malinko jiný přístup k životu, k dění ve společnosti a konec konců i k sobě samému. A navíc – cizí země se nejlépe poznají přes gastronomii. Takže jsme už zase zpátky u vaření!

Kolébkou gastronomie je Francie, Vy prý mluvíte francouzsky?

Máme to tak trochu v rodině. Má babička shodou okolností ve Francii vyrůstala, maminka i sestra pracují jako průvodkyně ve francouzštině, já velmi často francouzštinu využiji jak při kulinářských příležitostech, tak při natáčení zahraničních filmů u nás. Dcera teď chodí na stejnou jazykovku, jakou jsem absolvovala já a samozřejmě se zaměřením na francouzštinu.

A už Christel ví, čím chce být? Profiluje se nějak?

Zatím vůbec neví. Miluje zvířata a hezky tančí, na to má určitě talent. Chodí na takový moderní balet, ale tanečnicí být nechce. A určitě nechce být herečkou.

Proč?

Jednou jsem ji vzala s sebou na natáčení a bylo rozhodnuto. Natáčela jsem film Poslední cyklista a byla tam maličká role shodou okolností mé dcery. A Lilly se na ni typově hodila. Rozhodně jsem ji nechtěla nikam tlačit, ale už bylo roztočeno a potřebovali tu roli obsadit. Šla tedy na kamerovky a vzali jí. Byla to pro ni jen jedna věta a jeden den, ale i tak. Pořád se někde na něco čeká, věčně se něco opakuje. Večer mi řekla: „Maminko, tak herečkou rozhodně být nechci.“ To mi trochu spadnul kámen ze srdce. Bylo to nakonec celkem přínosné, protože díky tomu nemá o herectví zidealizovaný obrázek. I tak si spousta lidí myslí, že v 9 ráno přijdeme na plac, dáme si sklenku šampaňského, natočíme jeden obraz a jdeme domů a pak za to dostaneme padesát tisíc. Tak to rozhodně není (směje se). Ve 4 ráno se jde natáčet, pak v 9 zkouška v divadle, pak další natáčení a večer vystoupení v Českém Těšíně… Je to krásné povolání, ale asi bych nechtěla, aby to dělala…

Čím jste chtěla být vy jako malá?

Chtěla jsem být tanečnice. Chodila jsem na balet, ale pak jsem zjistila, že balet není úplně to, co bych chtěla v životě dělat. Navíc jsem odmalinka hodně přednášela, organizovala školní divadla a bavilo mě dělat pořád nějaké srandy, takže jsem potom zkusila konzervatoř a ono to vyšlo. Od mala jsem bavila společnost, a tak nějak v tom pokračuji (smích).

Vzkaz pro SexyMamas (pro naše čtenářky):

Buďte mámy a buďte sexy! To jsou totiž ty dvě báječné věci, které nás odlišují od našich báječných mužů!

S Markétou jsme dělaly také rozhovor pro Tchibo blog, mrkněte TADY!

Share Button

Další podobné příspěvky