home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Rozhovory

SexyMama Věra

Rozhovory

Věra Novotná je nejen krásná máma tří dcer, ale i žena, kterou jako člena své rodiny počítá velké množství dalších lidí. Těm, kteří neměli v životě tolik štěstí, totiž pomáhá. Kromě svého povolání regionální manažerky ODS je předsedkyní občanského sdružení „Dobré místo pro život“. Její nápady, jak získat podporu pro dětské domovy nebo handicapované spoluobčany jsou originální a milé. Ať už je to projekt Život ve tmě, Handicap rally, Koloběžkiáda, propagace „Kabelkového veletrhu“ prodávání punče na adventních trzích nebo Plyšáková bouře  na stadionu Sigmy. S Věrkou jsme se potkaly v její kanceláři.  Jakmile viděla Elenku, vysypala krabici hraček. Na návštěvy s malými dětmi je vybavená. V Olomouci známe Věrku skoro všichni a rádi se k jejím aktivitám připojujeme. Nechte se inspirovat její bezbřehou energií i vy. Je výjimečná nejen tím, že je přirozená zrzka. :)

 

Pojďme na začátek trochu zavzpomínat. Jaké byly tvé pocity, když ses poprvé stala matkou? Pomyslela sis, že budeš mít jednou tak velkou rodinu?

Já mám starší sestru a ta měla brzy děti, kluky. Trávila jsem s nimi hodně času, protože se narodili v porevolučních létech a sestra věčně stála, chuděra, někde frontu na něco – nábytek a boty atd.. Z dnešního pohledu absurdní… Brávala jsem si je i do školy (střední průmyslovka) s tím, že sestra je nemá kam dát. Profesoři mi to trpěli. :) Dodnes se mne spolužáci ptají, jak se kluci mají, protože je všichni znají ze školních lavic. Přišlo mi hrozně nespravedlivé, že říkají „mami“ sestře a že je musím vrátit, byli to moji miláčci. Chtěla jsem, aby mi taky někdo už říkal „mami“. Vzpomínám si na ten pocit po prvním porodu, to štěstí a jak jsem si říkala, že to ještě jednou vydržím, abych nebyla sobec a malá měla ještě sourozence. Pořád jsem na ni koukala a plakala.

 

Jak brzy ses vracela po jednotlivých porodech do práce a měnila bys dnes něco, když bys mohla?

Se staršími dcerami jsem byla doma pět roků a moc jsem si mateřskou užila. Vůbec mi nevadily, naopak. Zažily jsme neuvěřitelné množství procházek, výletů a tulení v mé posteli. Měli jsme i velkou sídlištní komunitu v  Hlubočkách, takže jsme se sešly třeba my mamky už ráno, já vařila pro všechny a i děti a trávily spolu v kuchyni hodně času. Dnes mne mrzí, že si starší dcery někdy myslí, že Lída se má jako poslední nejlépe. Je to naopak, mám na ni nejmíň času, neví, co je to vyrůstat na vesnici a ještě je v podstatě jedináček, protože je mezi nimi velký věkový rozdíl.

Dostala jsi se do situace, kdy jsi byla s Pavlínkou a Mínou určitou dobu sama. Co bylo nejtěžší?

To, že jsem byla s holkami sama, bylo moje rozhodnutí, takže jsem se z něj nijak nehroutila. Obecně jsem asi spíše pozitivní bojovnice. Měla jsem vůči holkám ambici, aby chodily do divadla, aby měly základní, hudební vzdělání a naučily se žít samostatně ve městě. Na Hlubočky vzpomínám moc ráda, ale Olomouc jim otevřela nové možnosti. Chovaly se zodpovědně a musím říct, že se mi vyplatilo zasvětit je do našeho rodinného rozpočtu i v tak mladém věku (6 a 8 let) tak, že dostaly ráno stokorunu, náš denní limit, a s tou hospodařily. Byla to pro ně obrovská škola . Přišla jsem večer z práce a starší dcera mne hned informovala, co nakoupila a proč jen chleba a máslo, protože jdou se školou zítra do divadla a to by už nevyšlo… Byla jsem na ně moc pyšná. Mladší dcera se ihned po přestěhování z vesnice dopravovala přes celou Olomouc do školy sama a odmítala pomoc. U Lídy bych si to netroufla do teď, a to je ve čtvrté třídě.

Vnímáš, že toto období přineslo i něco pozitivního do života Tvých dvou starších dcer?

No právě, jsou naprosto samostatné. Umí vařit, hospodařit s penězi a zařídit v podstatě cokoliv. Samy si vybíraly vysoké školy, samy psaly přihlášky, samy našly brigády. Možná jim to připadlo ode mne drsné, ale o to lepší pocit samy ze sebe mají. Teď jsme třeba byli s mým partnerem na čtyři dny v Dublinu a když jsme se vrátili, byl vymalovaný a uklizený celý dům. :) Nejsou úžasné?!

 

Pak jsi potkala svého druhého muže a přišla Liduška. Moc se mi líbilo, když jsi mi vyprávěla o zavedení „Dne s….“ Popsala bys prosím našim čtenářkám, jak takový „Den s…“ vypadá a v čem spočívá?

Holky se na Lídu strašně těšily. Moje mamka v té době byla již hodně nemocná a já si moc přála holčičku, aby měla jméno po ní. Samozřejmě jak už je dětí víc, nemají všechny mámu jenom pro sebe a strádají citově. Proto jsem tehdy zavedla „Den s…“ a každá měla svůj den a mohla si vybrat, co chce dělat a byl jenom její. Nejstarší chtěla obvykle do divadla, prostřední na výlet na hory. Lidunku hlídala moje mamka. Ale musím říct, že když měly svůj den, často se stalo, že jedna z nich řekla: hele vezměme i tu druhou s sebou… Důležité bylo, že byly se mnou samy mimo Lidunku, protože ta to dodnes umí dokonale, udělat si svůj prostor s mámou. :)

Jsi regionální manažerkou ODS, která se v posledních letech potýkala se ztrátou důvěry svých voličů. Mluvila jsi o potížích v práci se svými staršími dcerami, které určitě z médií některé kauzy musely zachytit?

Holky od přestěhování do Olomouce absolvovaly všechny akce, které jsem musela pořádat. Zajímaly se o veřejné dění vždycky, nikdy jsme jim nevnucovala žádný názor, a i teď mne občas překvapí, přestože volí pravicově, ale ještě experimentují, že se při řeči zeptají na můj názor na nějaké zrovna veřejné téma. Naposledy se mne jedna ptala na Hovory z Lán a co si myslím o vajíčkách co padly Zemanovi na hlavu. Těší mne, že si chtějí udělat svůj názor, a že mám tu čest, že se ptají zrovna mne, aby si ho lépe utříbily, ale sama jim nic nevnucuji. Občas mi některá pošle odkaz na nějaký článek, který ji zaujal. Jen tak bez komentáře. A pak čekají, co já na to. :) To se mi hodně libí. :) Obecně je raději nastrčím nějaké situaci, ať si samy poradí… Miluji je, ony to vědí, operu, vyžehlím, uvařím, ráda o ně pečuju jako milující maminka, ale jinak ctím zásadu, že čím méně pro své dítě děláte, tím víc pro ně děláte. :)

 

Letos jsi poprvé v obecních volbách kandidovala do zastupitelstva ty sama a dostala jsi spoustu preferenčních hlasů. Osobně jsem přesvědčena,  že právě pro svou důvěryhodnost. Je Ti líto, že místo v zastupitelstvu o kousek nevyšlo?

Když řeknu, že není, bude smutný každý, kdo mi dal hlas… To přece nemůžu. Já si podpory Olomoučanů nesmírně vážím a beru jejich hlasy s velkým respektem… Do kandidatury jsem byla „přemluvena“ a vnitřně sem o ní nebyla přesvědčena, takže všechno je jak má být… Třeba můj čas ještě někdy přijde. Až o tom budu přesvědčena i já sama, že to tak má být.

Mezi Olomoučany jsi známá i tím, že svůj čas věnuješ  charitativním činnostem, pomáháš opuštěným dětem, zdravotně postiženým spoluobčanům, dokážeš zorganizovat sbírky zábavnou formou, zapojit ty správné lidi. Jak jsi se k myšlence pomáhat dostala?

To je dlouhý příběh. Vždycky sehraje roli více faktorů… Třeba i to, že jsem přírodní zrzka a že jsem neměla lehké dětství, ba ani pubertu. Třeba sehrálo velkou roli i to, že vím, co je to nemít peníze a být s dětmi sama. Třeba sehrálo roli i to, že jsem vyrůstala s Anežkou z dětského domova, kterou si adoptovala moje teta.

Připravovala jsem v roce 2008 v rámci své práce v ODS program Petrovi Nečasovi, tehdy snad stínovému ministrovi práce a soc. věcí a napadlo mne, že by si měl poslechnout problémy vozíčkářů a nevidomých zde v Olomouci. O jiných organizacích jsem nevěděla. Sesypali se tehdy na něj s mnoha životními problémy a já dostala úkol je řešit. Když nahlédnete do duší těchto lidí, ale opravdově nepovrchně, už je nikdy neopustíte. Pak se na mne obraceli další a další organizace s tím, že vozíčkáři jsou hodně vidět a pomozte nám také, aby se o nás vědělo a dnes už ani nevím, nestačím sledovat, valí se to jako lavina… Nová přátelství, nové příběhy, potoky slz, ale nejen starostí, i radostí, že se něco povedlo. Nově mne oslovila organizace Šťastný úsměv, která pomáhá rodinám dětí s rozštěpem a také Pomocné ruce, kde jsme až neuvěřitelně spřízněně naladěni s panem vedoucím.

 

Vintage kabelku, kterou jsem zakoupila na Tebou propagovaném „Kabelkovém veletrhu“ jsem si vzala na galavečer Blogerky roku. Těšilo mě nejen to, že se líbila, ale že jsem její koupí přispěla na dobrou věc. Mohly by se příští rok zapojit i naše čtenářky, které nejsou z Olomouce? Co pro to mohou udělat?

Kabelkový veletrh pro nás organizuje Deník, to jeho redaktorky a redaktoři jsou tak obětaví! Musím jim poděkovat! Takže mohu poradit jediné: čtěte pravidelně Deník! :)))

 

Vidíš a já mám Kabelkový veletrh spojený s Tebou a asi nejsem sama. :)  Mimochodem, pamatuješ si ještě kolik vynesl prodej kabelky, kterou věnovala tenistka Petra Kvitová?

Myslím, že ji koupil pan tehdejší primátor Martin Major za 6 tisíc.

 

Mohli bychom aktivity  „Dobrého místa pro život“ podpořit  ještě v letošním roce?  

Na stránkách www.dobremistoprozivot.cz/strom najdete dárečky pro děti z našich domovů, můžete přijít vypít punčík, a nebo 10. prosince podpořit svoji účastí rockový koncert ve prospěch malošků z domova. Za penízky vyjedou ven z Olomouce do hor. :)

Otázkou na mateřství jsme začínaly a otázkou na mateřství budeme končit. Jakou radu bys dala dcerám do života, kdybys mohla jen jednu jedinou?

Já jim to říkám pořád, takže to budou číst a budou se smát: Všechno co děláš, dělej bez toho, abys od toho něco očekávala. Spoléhej jenom na sebe, a to vždy. Zní to možná drsně, ale bůh přece pomáhá těm, co si sami pomáhají.

Moc děkuji za otázky, jestli to někdo dočetl až sem, tak smekám. :)

My děkujeme za rozhovor! :)

10409514_10202987651564365_1368261065814757061_n

 

 

Autor: Petra Bártová

Share Button

Další podobné příspěvky