home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Zápisky

Studium na mateřské

Zápisky

Moje rozhodnutí přihlásit se na mateřské na vysokou mé okolí bralo jako zbytečnost, výstřelek a často jsem slýchala, že už nevím coby… Jednoho „bakaláře“ jsem totiž už měla a popravdě, dalo mi to celkem zabrat, nepatřila jsem mezi nejlepší studenty. Už na základce jsem měla trojky. Nikdy mi nešla matika, fyzika a chemie a vlastně těch předmětů, co mi nešlo bylo celkem dost. Škola mě nikdy moc nebavila, neuměla jsem se učit. Odmalička jsem ale tíhla k přírodě a všemu kolem. Pamatuji si, jak jsem asi v deseti letech našla u babičky učebnici zoologie a byla z ní úplně na větvi. Taky jsem jako dítě neustále sledovala dokumenty o přírodě a cestopisy. Vzpomínám si, jak jsem se asi ve 12 letech rozbrečela, že nikdy neuvidím původní Afriku, protože už tehdy jsem sledovala negativní vliv lidské ruky na životní prostředí. Brečela jsem, že ji lidé zničí dřív než budu dospělá a budu tam moct jet a zažít to.

 

Když jsem se po střední (dopravní průmyslovka btw.:))) a jazykovce hlásila na vysokou, bylo to jen proto, že jsem nevěděla, co se sebou. Přivydělávala jsem si modelingem a hraním v reklamách a do „opravdové práce“ se příliš nehrnula. Zajímaly mě jen večírky a blbosti. Co budu v životě dělat, mi bylo celkem fuk, hlavně, že to bude něco cool a za dobrý prachy. :) Vybrala jsem si soukromou školu, kde byly lehké přijímačky a tedy velká pravděpodobnost se tam lehce dostat a snad i nějak udržet. Byla to britská škola, obor Business Management, což znělo dostatečně dobře. :) Škola ale nebyla vůbec tak lehká, jak jsem předpokládala a taková matika, statistika, účetnictví a všechny ty ekonomické obory se ukázaly jako hodně špatná volba. Nicméně po šesti letech (2x jsem odkládala) jsem ten titul BA konečně získala. V šestinedělí prosím. Má pro mě však cenu pouze onoho promarněného času a peněz, které do mého studia rodiče vrazili. Neříkám, že se mi vědomosti tam nabyté v životě nehodily, získala jsem i díky nim ještě během studia super práci v médiích… Ale prostě nebyla to škola pro mě. Celkově si myslím, že naprostá většina lidí po střední škole neví, co by v životě chtěli opravdu dělat… V tomhle věku se přece kalí, cestuje a člověk má plnou hlavu všech těch lásek a zážitků… ;) Jdou na výšku jen proto, aby měli ještě nějaký ten čas na rozhodování a flákání…

 

Často jsem si během studia říkala, že bych mnohem raději studovala zemědělku. Zemědělská univerzita v Brně totiž britský institut zastřešovala. Chodila jsem tam po chodbách a obdivovala fotky vyšlechtěných plemen krav a během ekonomie a sociologie z okna fascinovaně sledovala zaparkované traktory a další zemědělské stroje. V té době jsem se také začala více zajímat o ekologii. Jenže zemědělka přece nebyla vůbec cool. Copak bych někomu mohla vyprávět, že studuju zemědělku? Business Management zní přece jen mnohem líp. A tak snažíc se utéct cejchu vesničanky jsem ztrácela roky života a nervy studiem něčeho, co mě nebavilo a nešlo. A pak už se to vlastně ani změnit nedalo… Přece nezahodím tolik času, energie a vynaložených peněz a nebudu začínat znova jinde. Navíc do práce mě vzali také na základě studia a byla hotová věc, že ho dokončím.

 

Na zemědělku jsem se hlásila hned jak jsem dostudovala BIBS. S dvouměsíční dcerkou. Maličká byla hodná a já s ní měla pocit, že zvládnu úplně všechno. Ale jelikož jsem se prakticky vůbec nepřipravila, samozřejmě jsem se nedostala. Navíc jsem si vybrala obory, na které se hlásilo hodně lidí, a to zapálených lidí, Speciální zootechniku a Aplikovanou ekologii. Rozhodla jsem se tedy postavit se pevně na zem, vybrat  obor který nemá na přijímačkách chemii, který ji ideálně nemá ani v profilu a naopak v něm mohu zúročit to, co jsem se naučila v předchozí škole. Zároveň jsem ale zamítla ekonomickou fakultu. Jako vítěz mi vyšel bakalářský obor Veřejná správa v zemědělství a péči o krajinu na Fakultě agrobiologie a přírodních zdrojů. A jelikož jsem to myslela smrtelně vážně, přihlásila jsem se za půl roku na přípravný kurz z biologie. Kurz probíhal o víkendech a tak desetiměsíční dcerku hlídal táta. To už jsem nevědomky pod srdcem nosila syna. :) Když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, chuť studovat něco, co bych jednou v životě opravdu chtěla dělat, ještě vzrostla. Popravdě, trochu jsem se i bála, aby mi z toho dvojnásobného mateřství nehráblo. Nedokážu být matka na 100%, i když bych si to často opravdu přála a obdivuju každou mámu, která to dokáže, věnovat se jen a jen dětem a rodinnému krbu. Mě z toho prostě hrabe a hledám únik. To ale neznamená, že bych čas s dětmi neměla ráda. Jen prostě pořebuju pořád pocit seberealizace a kontakt s dospělými. :) Všeho s mírou prostě.

 

Na zápis jsem šla v 8. měsíci těhotenství s obřím břichem a dcerkou v golfáku a do školy naskočila hned po šestinedělí, což teď vnímám jako velkou chybu vůči dětem. Neměla jsem to tak uspěchat a klidně jsem mohla rok počkat. Jenže tehdy jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu a že mít dvě děti je úplně něco jiného než mít jedno dítě. Na druhou stranu pro mě často byla škola příjemným odreagováním od mateřských povinností, navíc přednášky byly jen dva dny v měsíci. Průšvih ale byl, že jsem studium brala příliš vážně a dost se stresovala a tím nervovala i všechny kolem. Zatímco z přednášek jsem byla nadšená, první zkouškové bylo fakt peklo. Dost mě potrápilo nejen učení, ale také nevyspání, kojení, odsávání, sourozenecké žárlení a hlavně nemoc syna. Už ve dvou týdnech u něj došlo k podezření na urinální reflux a musel brát 2 měsíce v kuse antibiotika, což si pak vybralo svou daň na imunitě. Navíc syn začal po 4 měsících odmítat kojení. Pamatuji si, jak jsem během přednášek odbíhala odstříkávat na toalety a jezdila domů kojit, abych to nepřerušila a kojila co nejdéle, ale po pěti měsících jsem zřejmě vlivem stresu o mléko přišla úplně. Reflux se naštěstí nepotvrdil, ale dlouhodobé braní antibiotik udělalo své ten půlrok po tom byl šílený. Škola šla samozřejmě často stranou a tak jsem prvák končila s některými předměty převedenými do druháku, mezi nimi i obávaná chemie.

11938016_10206799996832946_419205903_n

 

Druhák byl tedy dost vyčerpávající. Chodila jsem na doučování chemie, s mladšími spolužáky se doučovala botanickou matiku a do toho řešila sourozenecké šarvátky. Na přednášky jsem téměř nechodila. Nakonec jsem vše zvládla, ale vlivem nevyspání a celkově nedostatku odpočinku, stresu a neustálým pocitem provinění pro zanedbávání rodinných povinností jsem začala mít zdravotní problémy. Rozhodla jsem se proto školu na rok přerušit a odpočinout si. V té době jsme zrovna rozjely SexyMamas, tak mi to školu tak nějak nahradilo. Nový projekt :) Stále musím něco dělat.

 

Návratu do školy jsem se trochu bála, ale velkou motivací mi byl ale i fakt, že se ve třeťáku potkám zase se svou kamarádkou ze školy Kristýnou, která přerušila druhák kvůli narození druhého dítěte. Vůbec jsem ale nepřemýšlela, že bych se nevrátila. Přišlo mi, že když už jsem dala předměty jako chemie, matika nebo šílená meteorologie, musím to už zvládnout. Po roce to byl ale zase trochu šok pro mozek, přišlo mi, že učení mi jde do hlavy snad ještě míň než před tím. Snad žádnou zkoušku jsem nedala napoprvé, vše se mi komplikovalo a bakalářskou práci jsem samozřejmě tak dlouho odkládala, až jsem to málem nestihla. Na poslední semestr nevzpomínám ráda. Veškerý volný čas mi zabrala škola, bakalářku jsem řešila snad i ve snech a navíc děti byly ten půlrok neustále nemocné. Snažila jsem se nešidit děti a byla tak vzhůru dlouho do noci. Byla jsem nervní, vypadala jak zombie a usínala s pocitem, že je všechno špatně. Manžel začal být na mou školu vyloženě alergický a máma už neměla tolik času jako dřív, protože začala podnikat a navíc ještě vypomáhat v knihovně. Nic se mi nedařilo, z nepozornosti jsem promeškala zápočty, administrativní věci ve škole a zkoušky mi pravidelně připomínaly kamarádky ze školy na whatsuppu ve skupině trefně pojmenované Lůzři CZU. Tisíckrát jsem měla chuť to vzdát a mít klid. Jenže já už to vzdát nedokázala, nesmířila bych se s tím. Nevysvětlitelně mi na tom záleželo, ale bylo toho na mě moc.

 

Dva týdny před odevzdáním závěrečné práce mi umřel děda. Najednou jsem neměla sílu nic dělat a ten předchozí půlrok, kdy jsem neměla čas za ním ani jen tak zajet, mi přestal dávat smysl. Úplně jsem vypnula a vnitřně se srovnala s tím, že školu nedodělám. Kvůli nemoci dcerky jsem jela na pohřeb sama, vlakem. Na cestu jsem si asi jen tak ze zvyku vzala učebnici a nakonec se jí ani netkla. Po pohřbu bylo setkání s širší rodinou a já tam po delší době potkala svou tetu, máminu sestřenici, která si teprve nedávno, na prahu padesátky, udělala vysokou školu. Samozřejmě se mě na studium ptala a když jsem jí upřímně řekla, že jsem to vzdala pár dní před koncem, probodla mě svýma modrýma očima a řekla: „Nevzdávej to, bojuj!“.

 

Nevím ani, jak se mi to povedlo, ale během toho zbývajícího týdne jsem totálně překopala a dopsala bakalářku. Odevzdávala jsem ji ve 3 ráno, pár hodin před uzavírkou. Ani jsem finál neposlala na kontrolu vedoucímu, nebyl čas. Na státnice už jsem se připravit téměř nestihla, ale nakonec jsem měla štěstí, pokazila jsem jen otázku z ekonomie, paradoxně. Když bylo po všem, rozplakala jsem se. Strašně bych si v tu chvíli přála zavolat dědovi, vždy si na studiu zakládal, vím, že by na mě byl pyšný… Hned po státnicích přišla šílená únava, vlastně jsme to ani nezapili, všichni jsme odpadli a šli domů, sešli jsme se až na promocích. Fyzicky jsem se vzpamatovávala asi měsíc.

 

Školu jsem dělala dálkově, přednášky jsem tedy měla 1 – 2 víkendy v měsíci a s dětmi mi pomáhala moje maminka a manžel, občas i hlídací teta Ivana. Máma tehdy neměla práci a dost se tím trápila, tak k nám jezdila pomáhat ráda a často. Je mi ale jasné, že mou školou i dost trpěla. Jsme na sebe myslím dost napojené a často jsem na ni přenášela svůj stres. Často lamentovala, ať už to skončí a může jezdit hlídat, jen abych mohla pařit. :)

 

Pracovala jsem od rána často až do noci a přitom studovala něco co mi nešlo, tak mi připadalo ok během tří let mateřské udělat školu, která mě bude bavit. Vše tomu také nasvědčovalo. Dcerka byla přizpůsobivá, spala celou noc a mohla jsem brát všude sebou, bezproblémové dítě. I díky tomu jsme si nedávali příliš pozor a otěhotněla jsem znovu tak brzy. Jenže je velká pravda, že „Jedno dítě – žádné dítě…“.

 

Myslím, že je super udržovat mozek během mateřské v kondici. Díky mladému kolektivu a mixu různých profesí ve skupině dálkových studentů jsem si udržovala přehled a pocit jakéhosi nezahálení. Co si budeme povídat, na mateřské je člověk trochu v izolaci…

 

Přestože jsem často měl výčitky vůči rodině, moje děti braly moje studium jako něco pozitivního. Syn mi dokonce několikrát řekl, že až bude velkej, bude taky chodit do stejné školy jako máma. Je to asi tím, že jsem je tam často brala, že viděli, že mě to baví. Samozřejmě velký podíl na tom mají i zvířata pěstovaná na experimentálních pracovištích, ke kterým nás vždy ochotně pustili :) Asi je i dobré, že odmalička viděli, že je škola náročná a že jít si za svým stojí někdy hodně úsilí. Vzpomínám si, že já takto sledovala jako malá holka svoji mámu, když se učila, aby si dodělala potřebné vzdělání pro svou práci. Moje máma se vůbec vždy vzdělávala… Později chodila na angličtinu a pak na lekce výpočetní techniky. Připadala mi vždy cílevědomá, odhodlaná, inspirativní.

 

Popravdě, když moji spolužáci pokračovali na návazný obor Péče o biosféru, bylo mi celkem líto, že já už nejdu dál. Na druhou stranu, už si ten zápřah nedovedu představit a ty možnosti, co jsem měla před tím už nemám. I můj manžel by to už asi neustál, bylo to náročné i pro něj. Pokud se matka rozhodne studovat, rozhodnutí ovlivní celou rodinu, a není to jen o dočasném konci teplých večeří. Studium zabere spoustu času, spoustu času, kterého jako máma máte opravdu málo. Navíc ať chcete nebo ne, je to stres, a ten působí i na vaše blízké. Těžko to půjde bez pomoci, hlavně zkoušková období bývají náročná, o bakalářce ani státnicích nemluvím. Nikdy bych to nezvládla bez podpory manžela, pomoci maminky a táty a velkou roli hrálo i to, že jsem měla školu téměř za rohem a mohla odjíždět kojit, vyzvedávat děti ze školky atp. Super byl i fakt, že jsem stihla studovat zdarma.

 

Když si to tak po sobě čtu, říkám si, že asi nebudu úplně normální. Ale každý jsme nějaký a všichni bychom si měli v rámci možností plnit své sny a dělat to, co nás naplňuje a baví. V rámci možností… Já občas ty možnosti trochu překračovala a šla si za svým až příliš bezhlavě. Nicméně jsem ráda, že jsem se do toho pustila a že se mi to povedlo.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ivuš

Share Button

Další podobné příspěvky