home price-tag envelop calendar search cross lock menu

Sexymamas - matky s leskem

Sexymamas logo

Zápisky

Vyznání mámy

Zápisky

www.vyznanimamy.cz

Když jsem si toto audio z Nevýchovy pustila, po chvíli jsem měla oči plné slz… Před očima mi běželo pár situací u nás doma, kdy jsem díky své netrpělivosti a často kvůli podráždění z únavy na děti křičela kvůli blbostem a trestala je za věci, za které jsem mohla vlastně sama. Snadno se rozčílím a pak mě to mrzí… Můj syn se rozbrečí, když na něj někdo zvedne hlas a jeho slzy většinou nakonec rozbrečí i mne. Dcera je odolnější, vypadá, jakoby si z mého křiku nic nedělala. Nedávno ale řekla tátovi: „Maminka mě nemá ráda, křičí na mě…“ Ječela jsem na ni kvůli jídlu. Děti se často perou, je mezi nimi roční věkový rozdíl a denně si tu vyřizují účty. Já se potom bohužel na ně občas vztekám. Když mám pocit, že je nezvládám, křičím a vyhrožuju. Domluvy u nás zatím příliš nefungují, musím na to asi jinak.

Každý den vstávám s tím, že dnes si uděláme fajn den. Někdy jedeme třeba někam na výlet nebo spolu něco vyrábíme, snažím se o zážitky. Bohužel občas se stane, že se vše pokazí křikem, když po sobě děti třeba hází písek, perou se nebo plivou jídlo a já se je snažím usměrnit. Pak je mi vždy líto, že to mělo být pro jejich radost a skončilo to fiaskem a třeba i slzami.

Sama si z dětství pamatuji, jak jsem nenáviděla učitelky ze školky za to, že nad námi stály a nutily nás jíst a pít, co nám nechutnalo (doteď se díky tomu nemůžu ani podívat třeba na mléko)… „Budeš tu sedět, dokud to nesníš.“  Jak jsem nesnášela výhružky typu: „Neřvi, nebo ti dám na zadek, abys měla proč“, a jak jsem nenáviděla oblečení, které jsem nesměla ušpinit. Jedna z mých nejstarších vzpomínek je, jakou jsem měla radost, když jsem u babičky nakreslila na zelenou zeď v kuchyni obrázek. Tehdy se to však vůbec nesetkalo s žádným oceněním, natož uznáním… :) Nechápala jsem to. Jako dítě jsem se samozřejmě bála křiku i výprasku, ale zároveň mě to popouzelo dělat věci oklikou a tajně. V první třídě jsem propadala, protože jsem odmítala spolupracovat, místo písmen jsem si do sešitu perem kreslila skřítky a toulala se v myšlenkách. Nenáviděla jsem hodiny klavíru a náboženství, do kterých mě v dobré víře nutila babička, a schválně jsem hrála špatně a nedávala pozor. Nebo ta potupa, když nás ve škole pořád navzájem srovnávali… Bavila mě každá divočina a s bratrancem jsme napáchali hromadu lumpáren…  A teď nerozumím vlastním dětem a nedokážu se s nimi domluvit, když jsou vlastně stejné, jako jsem byla já. Jak to, že člověk tak rychle zapomene?

Když tak přemýšlím, v dětství pro mě bylo důležitých pár věcí – aby mě rodiče milovali a dávali mi pozornost, abych se nemusela ničeho bát a také svoboda, svoboda pro hru. Protože dětský svět je jedna velká hra a dobrodružství. Pamatuju si pocit nepochopení a křivdy pro „zlobení“. A to byli mí rodiče na tu dobu vážně miliónoví… Nevzpomínám si, že by na mě máma křičela. Proč to teda teď svým dětem sama občas dělám? Vždyť já si tolik chci rozumět se svými dětmi… Netoužím po tom, aby mě ze strachu poslouchaly, ale po tom, abychom se uměli vždy domluvit a byli všichni spokojení.

Na všem se dá pracovat. A já ty zažité stereotypy taky překonám… ;)

Ivuš

 Audio: www.vyznanimamy.cz 

Zdroj: www.nevychova.cz

Titulní foto: Helena Hrstková

Share Button

Další podobné příspěvky